JAN KRŠKO - historik

Tramping

Články o trampingu (autor: Jan Krško)

11. 3. 2017
časopis HOP (vydává FF UK): Historie - Otázky - Problémy 8, 2016, č. 1, s. 171-183

Dějiny trampingu v pohledu Boba Hurikána a Gézy Včeličky


   image
   Tomuto tématu se věnuje i má kniha
    Meziválečný tramping na Rakovnicku.

 


 

časopis Dějiny a současnost 35, 2013, č. 4. s. 22-26. - zde ke stažení v PDF
Speciální vydání o trampingu bylo velice rychle vyprodané, v současnosti už se nedá nikde koupit. Ale na podzim 2014 se připravuje další speciální vydání.

Fenomén Československý tramping - romantika, útěk, vzdor?
OBSAH:     Jan Špringl: Když ohně zaplanou - ČeskosloFenovenský tramping
                    Jan Pohunek, Jan Špringl: Až zabloudíš v ten kraj... - Krajinou českého trampingu
                    Jan Pohunek, Petr Janeček: Potlach, cancák, usárna - Tramping pohledem etnologie
                    Jan Krško: Géza Včelička a neblahé konce "rudého" trampingu?

 

 

Géza Včelička a neblahé konce „rudého“ trampingu?

 Jan Krško

 

Stejně jako u jiných společenských jevů provázela vývoj trampingu období rozkvětu i úpadku. Mezi vzestupné epochy bezesporu patřila třicátá léta minulého století. Neorganizovaný pobyt v přírodě již získal stoupence u široké veřejnosti a leckde se stával módním trendem. Výrazné popularity tohoto životního stylu s úspěchem využívala komerční sféra. Z nesčetných příkladů vzpomeňme výrobu tábornických potřeb či prodej zpěvníků a gramofonových desek s trampskou hudbou. Pozadu však nezůstávala ani politická scéna. Představitelé stranických aparátů si moc dobře uvědomovali případnou voličskou základnu a snažili se získat trampy pro své ideje. Ve velké míře se to dařilo komunistům.

Dnešního člověka může taková skutečnost překvapit, jelikož bývalý režim se k trampům nechoval zrovna vstřícně. Touha po volnosti a vzory z amerického Západu jen stěží korespondovaly s politikou totalitního státu. V meziválečné době však byla situace zcela jiná. Bipolarita světa známá ze studené války ještě neexistovala.  Spojené státy sice zastávaly zdrženlivý postoj k SSSR, ale pouze jako jedna z mnoha zemí. Řada komunistů tehdy naopak vnímala USA jako spřátelený stát, který dopomohl českému národu k samostatnosti. Z kraje za velkou louží navíc vzešlo několik impulsů k boji za sociální spravedlnost, jako Svátek práce či Mezinárodní den žen. V USA dokonce načas sídlilo vedení První internacionály. 

Nicméně spojitost s levicí nacházela řada trampů v samotných ideových kořenech svého životního stylu. Čeští chlapci a dívky hledali pro své víkendové toulky inspiraci v mnohých literárních textech. Mezi ty nejčtenější patřil bezpochyby román Jacka Londona „Cesta“. Koneckonců právě z tohoto díla převzali trampové své označení. Kniha popisující život amerických tuláků však byla původně chápána jako sociální tvorba. London zde převyprávěl ty životní zkušenosti, které jej přivedly na dráhu socialisty. V úvodu práce jednoznačně prohlašuje, že se ve filozofických názorech v zásadní míře opírá o Karla Marxe. V tomto ohledu chápeme, proč mnohý tramp neviděl v příbězích kovbojů jen romantiku nekonečných dálek, ale rovněž tvrdý zápas „prostého proletáře“. Vystoupení ostříleného pistolníka proti zvůli bohatého rančera nebyl jen vzrušující děj z tolik milovaného Divokého západu, nýbrž střetnutí s „kapitalistickým vykořisťovatelem“. Nesčetní trampové tak bez problémů spojovali svoje sympatie ke všemu westernovému s aktivním členstvím v komunistické straně. Situace došla až tak daleko, že na některých osadách  se přítomní při večerním táboráku seznamovali se základy marxismu.  Řadu filozofických postulátů však dotyční akceptovali velice volně, takže komunistické důrazy ke kolektivismu chápali jen jako výzvu k dobrému přátelství a ke kamarádské svornosti. Trampská svobodomyslnost tím neměla být nikterak omezena.

V neposlední řadě působily na mysl trampů těžkosti hospodářské krize. Většina příznivců svobodného táboření patřila k sociálně slabším vrstvám, což samo o sobě předurčovalo náklonnost k levici. Případná ztráta zaměstnání pak jejich postoje ještě více zradikalizovala. Vždyť v Sovětském svazu podle komunistické propagandy žádná krize nebyla a každému se dostávalo existenčních jistot. Příznivci rudé hvězdy tak v trampingu nabírali na síle. Jejich názory prezentoval časopis Tramp v čele se spisovatelem Gézou Včeličkou. Vůči tomuto křídlu se ale záhy vymezila skupina kolem písničkáře a autora četných rodokapsů Josefa Peterky, známého pod přezdívkou Bob Hurikán.

Hurikán kritizoval druhou stranu, že do trampingu vnáší politické hašteření a extremismus. Tramping je podle něj především o víkendovém dobrodružství, nikoliv o partajní agitaci. Vznikl konflikt, který literatura často nepřesně hodnotí jako boj politických a apolitických trampů. Stranické vazby totiž nalezneme rovněž u Hurikána. Dokládají to nejen jeho články do fašistického Poledního listu, ale i Bobovy časté protižidovské výlevy. Oproti komunistickému křídlu se však Hurikán tramping nesnažil vtěsnat do nějakého ideologického rámce, nýbrž jej prezentoval hlavně jako touhu po romantice. Hurikán vystupoval z pozice obhájce původního smyslu trampingu a zaštiťoval se sympatiemi nejstarší generace „českých kovbojů“. Především ze strany osady Ztracená naděje (Ztracenka), která byla vnímána jako průkopnická.

Skupina kolem Gézy Včeličky se Bobovy názory pokoušela rozmetat argumentem, že toto vše je již minulost. První trampové měli v mnohých případech své původní ideály již dávno zradit. Důkaz spatřovali Hurikánovi oponenti právě v chování Ztracenky. Ve svém listě otiskovali případy, kdy členové této osady vyháněli ze svého okolí jiné tábořící trampy či organizovali sportovní utkání, kam měli přístup jen uživatelé chat, nikoliv nocležníci ve stanech. „Rudé“ křídlo označovalo v této souvislosti členy Ztracenky pejorativně jako tzv. trampskou šlechtu. Vždyť správný tramp nejenže nikoho od svého tábořiště nevyžene, ale s příchozím se rozdělí i o ten nejposlednější kus jídla. Obrodit tramping tak mají právě stoupenci radikální levice, protože mezi jeho principy patří spotřební komunismus. Samotný Géza Včelička se v bouřlivé diskuzi navíc snažil podlomit postavení Ztracenky coby nejstarší osady. Vlastní prvenství samozřejmě nezpochybňoval. Tvrdil však, že se svými kamarády založil osadu již krátce po vzniku Ztracenky. Nesla exotický název Sunshine a nacházela se u Liběchova na Kokořínsku. Podle Včeličky se historie „obou větví“ trampingu odvíjí prakticky stejně dlouho. Hurikánovo vystupování jako obhájce původního významu trampingu tak postrádá na hodnověrnosti.

Vytváření různých filozofických konstrukcí a hledání vhodných protiargumentů budí dojem, že se na počátku třicátých let rozběhl jakýsi „boj o smysl trampských dějin“. Otázkou nicméně zůstává, nakolik tento „boj“ skutečně ovlivnil život všech stoupenců westernové romantiky. Výpovědi řady pamětníků i trampských kronik ukazují sice na jisté vědomí o celém sporu, které však rozhodně nevyplňovalo veškerý čas na osadách. Drtivá většina trampů si vychutnávala především pobyt v přírodě, kterému „teoretické tlachání“ jen zbytečně činilo vady na kráse. Patří sem i řada trampů sympatizujících s KSČ. Určitá politická orientace ještě nemusela vyvolávat zájem o diskuzi kolem samotné povahy trampingu. Názorový střet mezi Včeličkovou a Hurikánovou skupinou spíše zapůsobil na vnější, netrampský svět. Redaktoři hlavních českých novin si těchto sporů všimli a informovali o nich veřejnost, což nejednoho „ctihodného“ občana vedlo k zamyšlení, proč vůbec někdo chce trávit sobotní večer v lese a nakolik je toto neorganizované toulání pro mládež škodlivé. V řadě deníků se následně rozproudila čtenářská diskuze o významu trampingu.

Trampové se v širší míře začali zaobírat názory Gézy Včeličky a jeho oponentů až v době platnosti tzv. Kubátova zákona. Vyhláška byla trampy vnímána jako první krok k likvidaci jejich životního stylu, neboť se objevila právě v době společenské diskuze o škodlivosti volného stanování. Hurikán reagoval na vzniklou situaci tím, že přičetl vydání Kubátovy vyhlášky na vrub Včeličkova křídla. Státní složky se podle Boba jen snažily zabránit prorůstání komunistického extrémismu v trampingu. Obdobnou výtku ale vnesl vůči svým protivníkům i Géza Včelička. Příčinu tzv. Kubátova zákona hledal v profašistické orientaci Boba Hurikána. S největší pravděpodobností se však mýlily obě strany. Kubát podpisem vyhlášky sledoval primárně řešení problému nevhodného chování některých trampských part vůči přírodě a starousedlíkům. Alespoň to tak vysvětlují spisy zemského úřadu a výboru.

Důležitější než vzájemné osočování však bylo, že se skupiny kolem Včeličky a Hurikána pustily do boje za zrušení nepříjemného nařízení. Začaly organizovat rozsáhlou vlnu protestů, mezi nimiž nechyběly ani masové manifestace konané jako potlachy. K pořádání jednotlivých forem odporu založilo komunistické křídlo „Trampský obranný výbor“, Hurikánovi stoupenci pak „Unii trampských osad“. Obě řídící centra sice pracovala většinou samostatně, někdy se ale dokázala proti společnému nepříteli i sjednotit.

Včeličkovi a Hurikánovi se náhle podařilo oslovit řadu trampů, kteří se dříve o nic jiného než o víkendové dobrodružství nezajímali. Nyní šlo totiž o samotný osud jejich životního stylu. Při výčtu osad podporujících akce Trampského výboru a Unii trampských osad máme pocit, že se do zápasu proti Kubátovu nařízení zapojili snad všichni příznivci nezávislého táboření. Současně musíme uznat, že mnohem více osad vyjádřilo podporu prokomunistickému křídlu než Hurikánovi. Včeličkovy články o nebezpečí fašismu zřejmě přinesly své ovoce. Poměry v Itálii a program Hitlerovy strany nenalezly u svobodomyslných trampů příliš velké nadšení. Naopak o situaci v Sovětském svazu měl mnohý stoupenec westernové romantiky jen zkreslené představy. V nastalé atmosféře dokonce v létě 1931 odcestovala trampská delegace do SSSR na „svůj největší čundr“. Vrátila se plna nadšení, když zahrádkářské kolonie kolem tamních měst chápala jako určitou paralelu k trampingu. Včeličkovo křídlo tak strhlo na svou stranu mnoho nekomunistických trampů a prožívalo vrcholné období svého vlivu.

Ke zvratu dochází až roku 1935, kdy byl tzv. Kubátův zákon zrušen. Zmizelo nebezpečí pro volné nocování, zmizel i zájem širší trampské veřejnosti o diskuze příznivců Včeličky a Hurikána. Plápolající táborák v temném hvozdu jim přinášel více uspokojení. Oba znepřátelené směry však v trampingu zůstávaly dále, stejně jako potřeba jejich ideových vůdců obhájit svá stanoviska. Ještě v době zápasu o odstranění Kubátovy vyhlášky se Bob Hurikán pokusil o určené zmapování a zhodnocení dějin trampingu. V knize „Trampské zkazky“ z roku 1933 obhajuje pojetí tohoto životního stylu jako touhu po romantice, sepětí s přírodou a westernovém dobrodružství. Původní smysl trampingu však narušili komunisté podporovaní židovskými finančníky. Nešlo pouze o zanášení politiky do víkendového života. Prokomunističtí trampové se podle Hurikána měli prohřešit hlavně v oblasti mezilidských vztahů. Do přírody totiž vyráželi jen proto, aby se zde mohli opíjet, tropit výtržnosti vůči místním obyvatelům a ničit stromy a květy. Ani ostatní táborníky neměli vynechat ze své agresivity, takže se mezi trampy vytrácelo dřívější kamarádství. Jednotlivé osady se uzavíraly do sebe a byly ostražitější přijmout někoho nového. Bob se těmito vývody zřejmě snažil vysvětlit tolik kritizované chování Ztracenky a jiných průkopnických osad.

Nemusíme snad ani zdůrazňovat, že Hurikánova argumentace je více než tendenční. Kontroverzní chování některých trampů souviselo se skutečností, že se tento životní styl stal módní záležitostí. Do přírody tak o sobotním odpoledni vyrážel leckdo. Politická příslušnost zde bezpochyby hrála vedlejší roli. Ve svém díle se nicméně Hurikán neomezil jen na útoky proti „rudým“ trampům, ale v souvislosti s vydáním Kubátova nařízení kritizoval celkový koncept první republiky. Bobův výčet „hříchů“ tehdejší demokracie nápadně připomíná rétoriku českých fašistických stran.

O několik let později se Bob Hurikán k otázce trampských dějin vrátil. Sbíral informace o jednotlivých osadách a své poznatky publikoval v díle „Dějiny trampingu“. Z hlediska topografie se jedná o dosud nepřekonanou práci. Za stejně důležitou však považujeme skutečnost, že Hurikán v nové knize již eliminoval své útoky proti komunistickému křídlu. Důvodem byly změny v politické situaci. Bobovy „Dějiny trampingu“ totiž spatřily světlo světa až v době protektorátu. Hurikán vystřízlivěl ze svého obdivu k fašismu a hledal cestu k domácímu odboji. Dávné vášně k Včeličkovi sice nevychladly, ale neviděl v nich hlavní problém pro osudy trampingu. Díky tomu se Hurikánovo druhé historické dílo stalo pro širokou veřejnost přijatelnější a dodnes je mnohými vnímáno jako objektivní výklad trampingu.

Včelička a jeho příznivci reagovali na Hurikánovy práce samozřejmě negativně. Především prvorepublikové „Trampské zkazky“ se staly námětem mnoha článků v komunistickém tisku. Druhá kniha o vývoji trampingu si nicméně musela na „rudé“ zhodnocení počkat až do konce války. S ohledem na střízlivější Hurikánův rozbor Včeličkova křídla, byla i kritika mírnější. Soustředila se hlavně na Bobovo odmítání politiky ve víkendovém životě. Do znovuožívajících diskuzí však vstoupil únorový převrat roku 1948. Nový režim dal jasně najevo, že westernová romantika nepatří k jeho hodnotám. Začalo pronásledování příznivců svobodného toulání, které dosud trampové nepoznali. V  nemilosti ocitli nejen Bob Hurikán a jeho příznivci, ale rovněž většina „rudých“ trampů. Myšlenku, že se sovětské a westernové ideály shodují, nakonec paradoxně vyvrátila samotná komunistická strana. Jak se s touto skutečností dokázal vyrovnat Géza Včelička? Totalitní stát mu na jedné straně prokazoval úctu jako autoru sociálních děl, současně však zavrhl podstatu životní filozofie. Včelička chtěl zůstat věrný oběma směrům. Nakonec se rozhodl sepsat své dějiny trampingu. Chtěl v nich kromě vlastní historie zodpovědět na otázku postavení tohoto fenoménu po roce 1948. Kniha však zároveň měla sloužit jako protiváha k Hurikánově tvorbě. Předchozí Bobovy práce vnímal Včelička jako hozenou rukavici, na niž  dosud adekvátně nereagoval. Stejně jako kdysi Hurikán, tak i on začal sbírat informace o osadách a korespondovat s dávnými přáteli. Se získanými podklady se pustil do díla, které koncipoval opravdu velkolepě. Desítky stránek věnoval pouze vytyčení jednotlivých zdrojů trampingu. V prvé řadě psal o amerických tulácích a žebrácích, čímž vysvětloval tramping jako proletářskou a sociální záležitost. Neopomenul ale ani westernové němé filmy a jiné vlivy z prostředí Divokého západu.

V dalších kapitolách rozebíral svou cestu k trampingu. Na první pohled jako tendenční působí sdělení, že se Včeličkovi dveře do přírody otevřely až s osmihodinovou pracovní dobou. Při hlubším zamyšlení však tento údaj nelze brát na lehkou váhu. Postupné zlepšování pracovních podmínek skutečně zaměstnancům umožnilo aktivně využívat volný čas. Těžko mohl vzniknout tramping v době, kdy byl dělník rád, že se z fabriky vůbec dostal domů. Včeličkovy vývody tak jistě přispějí k odpovědi, proč se tramping rozšířil krátce po zrodu republiky, tj. za výrazných změn v sociálním zákonodárství. K stejně zajímavým momentům Včeličkova díla patří popis okamžiku, kdy spolu se svými kamarády propadl kouzlu svobodného táboření, ale ještě o tomto životním stylu nesehnal všechny informace. Toužil se proto seznámit s nějakou jinou trampskou partou. Dokonce se v této souvislosti snažil sejít s osadníky ze Ztracenky. Přes usilovné pátrání se mu je však nepodařilo ve městě či v přírodě zkontaktovat. Naskýtá se tak otázka, jak by se v opačném případě Včeličkův vztah k této osadě vyvíjel.

Včeličkova práce náhle končí při vzpomínce na první vandry kolem Vltavy a Berounky. Můžeme předpokládat, že její dokončení přerušila autorova smrt v roce 1966. Dílo tak nebylo nikdy vydáno a zachovalo se jen v torzovitém rukopise. Naštěstí Včelička vytvořil před sepsáním práce celkový koncept knihy, kde stručně charakterizoval plánované kapitoly. Poměrně velký prostor chtěl vyčlenit soupeření s Hurikánovou skupinou a odmítnout zde apolitičnost trampingu. Největší pozornost nicméně vzbuzuje poslední kapitola práce. Včelička v ní chtěl vysvětlit, jak se po únorových událostech změnila podoba trampingu. Vítězstvím komunistů prý padl hlavní důvod existence trampingu – maloměšťácká společnost. Nic proto nebrání, aby se dávní stoupenci westernové romantiky změnili v poklidné chataře. Vznikem nového společenského řádu dospělo svobodné táboření k svému vrcholu a předalo štafetu socialistické rekreaci.

Vyřčený závěr jakoby symbolicky uzavíral epochu „rudého“ trampingu. Odmítnutý režimem, završený jeho tvůrci. Nutno říci, že Včeličkova slova realitu alespoň částečně odrážela. Vždyť řada trampských osad se evoluční cestou skutečně přetvořila v chatové kolonie. Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že Včelička ve svých vývodech sledoval politické cíle a v dané době zřejmě v záchranu trampingu moc nevěřil. Koncept knihy muset sestavil v nejtěžších dobách stalinského režimu. Následující vývoj se totiž ubíral zcela jiným směrem, než Včelička předpokládal.

Přes pronásledování tramping nejenže nezanikl, ale dokonce nabýval na síle. S postupným uvolňováním poměrů se opět dostává na stránky tisku, a obdobně jako za první republiky se otevírá diskuze o jeho škodlivosti. Včelička debatu pozorně sledoval, vystřihoval si jednotlivé články, až se rozhodl přispět i svým názorem. Vystoupil jednoznačně na podporu svobodného toulání a odmítl, že by tato činnost byla v rozporu s tzv. socialistickou morálkou. Stát má naopak vycházet trampům vstříc, aby je přesvědčil pro své ideje. Včelička srovnává situaci s předmnichovským státem a stejně jako tehdy požaduje spojení trampingu a politiky. Komunistická strana má podporovat tramping a vtahovat jeho nositele do své organizace a vytvářet z nich bytosti myslící v duchu nového zřízení. Příspěvek v tisku vyvolal bouřlivou reakci, ve které se většina čtenářských odpovědí připojila na stranu Gézy Včeličky. Slova uznávaného sociálního spisovatele však nezapůsobila jen na běžnou veřejnost. V politických kruzích se nastolila otázka, zda je vhodnější proti trampingu bojovat, či jej získat pro své cíle. Včelička tak s velkou pravděpodobností přispěl k tolerantnějšímu přístupu státních složek a dokázal „napravit“ své předchozí pochybnosti o životaschopnosti nezávislého toulání.

Pohlédneme-li na „rudý“ tramping očima dnešního člověka, vnímáme celou záležitost jako slepou cestu. Spojení politiky s touhou člověka po přírodě asi nepůsobí přirozeným dojmem. V tomto ohledu nás spíše osloví tvorba Boba Hurikána. Na druhou stranu nesmíme úsilí Včeličkových příznivců hodnotit jako něco „podřadného“. Jejich nesčetné aktivity přece dějiny trampingu výraznou měrou ovlivnily. Stačí vzpomenout organizování boje proti tzv. Kubátovu nařízení, hledání smyslu svého životního stylu a v neposlední řadě jeho obhajobu po nástupu komunistů k moci. To všechno chápeme jako podstatné skutečnosti, které ovlivnily i další vývoj. Vždyť bez své „rudé“ větve by zřejmě pozice svobodného toulání byly v předlistopadovém režimu mnohem obtížnější.

 

 

Literatura:

M. Berka, Posázavský pacifik, Praha 1991; B. Hurikán, Trampské zkazky, Praha 1933; týž, Dějiny trampingu. Praha 1940; J. Kössl – M. Waic, Český tramping 1918-1945, Praha 1992; J. Krško, Meziválečný tramping na Rakovnicku, Rakovník 2008; F. Morkes, „Trampské hnutí ve středních Čechách“, Středočeský sborník historický 12, 1977, s. 55–67;  R. Noha, Odlesky táborových ohňů. Jílové u Prahy 1969.   

 

 

Podíl trampů na kulturním dění Rakovníka za první republiky.

Jan Krško

Rakovnický historický  sborník 7, 2006, s. 137-155.

 

Úvod

V minulém čísle Rakovnického historického sborníku jsem publikoval krátkou studii věnovanou dosud odbornou veřejností opomíjené otázce regionálního trampingu. Práce se zabývala vznikem jedné z místních osad na počátku 30. letech 20. století, a to Údolím hříchu, ležícím na pravém břehu Berounky nedaleko obce Roztoky. Prezentace dosavadních poznatků k danému tématu se mezi jiným měla stát stimulem k diskuzi případných pamětníků vedoucí k objevení dalších písemných a ústních pramenů. Obdobný cíl jsem si rovněž stanovil v letošním příspěvku, který tentokrát nesleduje osudy trampů v lůně nedotčené přírody, ale jejich kulturní projevy v městském prostředí Rakovníka v meziválečné době. Výběr problematiky vyplývá z podstatné skutečnosti, že se týká činnosti, jež překračovala vlastní princip trampingu jako snahy oprostit se od svazujícího vlivu civilizačních vymožeností. Naopak dané aktivity obohacovaly společenské klima v místech, odkud stoupenci tohoto životního stylu utíkali na svá víkendová dobrodružství. Samotné dění v Rakovníku pak pochopitelně odráželo obdobné projevy trampů v jiných městech republiky.1)

 

Problematika působení trampské umělecké tvorby v městském prostředí

S rozmachem trampingu ve 20. letech minulého století se začala utvářet také jeho kultura spjatá s originálním druhem hudby.2) Milovníci nezávislého toulání si večery při táborácích zprvu zpestřovali lidovými písněmi či texty Karla Hašlera. Později zaujaly u plápolajících ohňů důležité postavení překlady amerických šlágrů, které vesměs vycházely z populárních westernů. Vedle těchto hudebních žánrů se však stále více prosazovala vlastní trampská písnička. Obsahovala vše, co bylo trampům tak vzácné a drahé, co vymezovalo jejich životní styl – toulání po nekonečných dálkách, připomínka atmosféry Divokého západu, opěvování družného přátelství a pevných kamarádských zásad.

První písně vznikaly přímo na osadách, sepisovaly se na obrácené straně kytary při svitu táboráku, aby obohatily program právě probíhajícího potlachu. Ústní formou se pak texty šířily od osady k osadě, a než našly své pevné místo v trampských zpěvnících, měnily často jednotlivé sloky svou podobu. Pokud se v partě nacházelo více hudebně nadaných kluků a děvčat, vytvářely se následně pěvecké sbory, které při setkání jednotlivých osad mezi sebou soutěžily. Pro zlepšení kvality vystoupení se pak členové sboru scházeli ke zkouškám nejen na osadě, ale rovněž o všedních dnech ve městě, a to mnohdy na veřejných místech, jako v klubovnách různých organizací či v hospodách. Trampská písnička se tak dostávala ke sluchu širší veřejnosti.

Společnost na nový druh hudby reagovala s různými pocity, stejně jako na samotný fakt rozmáhajícího se trampingu. Vedle odmítavých reakcí vnímajících tento žánr jako pokleslé písně „kovbojských maškar“ se trampské texty pro svoji exotičnost a melodičnost staly velice oblíbené u nesčetných jedinců různého věku a postavení, které by jinak ani ve snu nenapadlo měnit o víkendu komfort lidského příbytku za nepohodlí lesní divočiny. Na vzrůstající popularitu trampské hudby začali ve druhé polovině 20. let komerčně reagovat skladatelé šansonů a tvůrci různých kabaretních vystoupení, nicméně vyumělkovaný text nezískal mezi veřejností tak velké sympatie jako původní písně složené v atmosféře šumějících stromů. Ke slovu se proto dostávali vlastní trampští autoři a osadní soubory.3)

Osmahlí muži v kostkovaných košilích se stále více objevovali na scénách kabaretů, divadel, při koncertech a jiných kulturních chvílích. Pro trampy, pocházející vesměs ze slabších sociálních vrstev, byla účast na těchto vystoupeních možností alespoň drobného výdělku. Z tohoto důvodu nebrali příliš na zřetel varování některých svých kamarádů, že trampská hudba vstupem do městského kulturního života ztratí své kouzlo a stane se bezcenným kýčem. V nastalé inflaci trampských písniček pak mnohé z nich skutečně postrádaly jakoukoli uměleckou úroveň, obsah díla se často omezoval na sentimentální příběh z červené knihovny zasazený do exotického prostředí vzdálených zemí či osadního života. Není proto divu, že se trampská píseň stávala terčem umělecké kritiky, například ze strany oblíbeného souboru Kocourkovských učitelů.4)

Přes určité negativní jevy provázející vývoj trampské hudební tvorby na přelomu dvacátých a třicátých let si však alespoň část textů udržela poměrně dobrou kvalitu. Máme na mysli především produkci Jarka Mottla, Jardy Nováka, Jendy Kordy, Gézy Včeličky, Jirky Voldána, Edy Fořta, Boba Hurikána atd. Z původních osadních sborů se dokázali ve světě města prosadit hlavně Camp Boys, Song Club, Settlers Club, Dickey Club Trio a později třeba Westmeni. Trampská pěvecká tělesa získávala popularitu nejen vlastními koncerty, ale například i díky angažmá u Vlasty Buriana či v Osvobozeném divadle. Celkovou situaci využil gramofonový průmysl a řada trampských interpretů nahrává pro společnosti Ultraphon, Homocord, Supraphon a jiné.

Kulturní aktivity milovníků westernové romantiky se však neomezovaly jen na samotnou trampskou píseň. Vedle již zmiňované účasti na scénách zavedených divadel se trampové pokusili o vlastní jevištní dílo. Z iniciativy Jardy Nováka vzniká na jaře 1931 v Praze avantgardní trampské divadlo Zelený kruh, které přes jepičí život dalo řadě míst naší vlasti impuls k tvorbě revue z prostředí víkendových toulek. V samotném hlavním městě sice existovala snaha navázat na činnost Zeleného kruhu, avšak místo divadelní tvorby se dokázaly do společenského života trvaleji zapsat jen každoroční trampské maškarní plesy, spojené s volbou nejkrásnější dívky Prahy. Přes určitou roztříštěnost a mnohdy krátkodobost trampských kulturních podniků na rozmezí třetí a čtvrté dekády 20. století se v Praze leckdy objevila akce většího rozsahu. Za určitý vrchol lze v tomto ohledu považovat Trampský týden v Edenu, konaný od 29. června do 6. července 1931, který již měl charakter hudebního a divadelního festivalu a v zásadě ukazoval směr pro následující vývoj sledované problematiky.5)

Pronikání atmosféry svobodného táboření do jednotlivých kulturních sfér se nevyhnula ani filmová a literární tvorba. Zatímco první z nich, reprezentovaná povrchně sentimentálními snímky Osada mladých snů a Dobrý tramp Bernášek, vyvolala u trampů vesměs negativní reakce, s mnohem lepším pochopením se setkaly prózy Gézy Včeličky, Otakara Batličky, Jaroslava Žáka a Vlastimila Rady. Trampové v jejich pracích oceňovali nejen reálnější pohled na podobu víkendových toulek přírodou, ale i satirický tón vůči těm společenským kruhům, které uznávaly pouze organizovanou turistiku. Nemenší ohlas pak měla v oblasti výtvarného umění tematická díla Zdeňka Buriana, tím spíše, že on sám zcela propadl kouzlu nezávislého pobytu v přírodě.6)

 Na počátku 30. let se tedy stále oblíbenější tramping dokázal v různých podobách prosadit do našeho kulturního prostředí. Na této skutečnosti se bezpochyby přiživovali jedinci, kteří chtěli sympatií k danému fenoménu využít ke komerčním účelům. Daleko výrazněji se zde však projevily aktivity samotných trampů. K hlavním motivům patřila vedle již zmíněné možnosti finanční odměny rovněž osobní nutnost vyjádřit pohled na svět mimo prostředí osady a v neposlední řadě také přání vidět své kamarády z víkendů i v pracovních dnech. Tyto lidské potřeby byly pochopitelně blízké všem trampům bez ohledu na to, jak velké kulturní zázemí mělo jejich bydliště. Hudební, divadelní a jiné podněty z Prahy proto nacházely v jednotlivých místech republiky u milovníků westernové romantiky bezprostřední odezvu a v různé míře se tito příznivci zapojovali do formování trampské kultury v prostředí civilizace. Mezi mnohými se daného procesu účastnili rovněž rakovničtí trampové.

 

Základní aspekty písemných a ústních informačních zdrojů 

V úvodu článku o vzniku osady Údolí hříchu byla řešena otázka zhodnocení pramenné základny ke studiu dějin trampingu. V této souvislosti jsem se dotkl záležitosti striktního nedostatku písemností a nutnosti překlenout tento problém využitím ústního svědectví pamětníků. Tramping, stojící v protikladu k organizační svázanosti, postrádá běžný spisový materiál spolků a případný badatel se musí spokojit s osobními či osadními zpěvníky a kronikami. Obdobně dokumenty zavedených turistických a mládežnických organizací nebo složek státní správy a samosprávy se vzhledem ke svéráznosti trampingu zabývají tímto jevem vesměs marginálně.7)

Určitou výjimku však tvoří právě oblast kulturních aktivit trampů v místech jejich bydliště. Na rozdíl od víkendového života zde totiž trampové vstupují do bezprostředního kontaktu se společenskou realitou se všemi jejími civilizačními vymoženostmi a současně byrokratickými omezeními. Zatímco program potlachů na osadách či v nejbližších venkovských hospodách byl v praxi vnitřní věcí trampů, ve městě musel každý kulturní podnik projít úředním schválením. Možnost konat přátelský večer, koncert, divadelní představení atd. závisela na kladném postoji městské rady, která stanovila povolovací poplatek a v případě výdělečných akcí odpovídající daň. Pokud délka zábavy překračovala policejní hodinu, vyžadoval se souhlas okresního úřadu. Tato administrativní formalita zajistila budoucím badatelům přesnou evidenci kulturních počinů. V městských a okresních fondech může vedle vlastní žádosti dokreslovat záležitost rovněž plakát a program slavnosti. Na druhou stranu se v celé úřední proceduře objevovalo vesměs jen jméno organizátora akce, takže pokud trampové vystupovali na slavnosti pořádané některým spolkem či zavedenou hudební skupinou, nelze jejich účast na podniku při studiu daného pramene ověřit.8)

Kulturní činnost přívrženců volného táboření nicméně vzbuzovala zájem nejen orgánů státní správy a samosprávy. Mnohem více než v přírodě a ve vesnických hospodách bdělo nad působením trampů pozorné oko místních redaktorů, dopisovatelů různých zábavných a uměleckých časopisů nebo osvětových pracovníků. Tato skutečnost se odrazila v regionálním a jiném tisku, což proti ostatním oblastem trampingu poskytuje badateli širší informační základnu. Zvláštní kapitolu v problematice tvoří obsah fondů kulturních spolků a osobností, jako například ochotníků, hudebních skupin, zpěváků a skladatelů, kteří často s trampy na realizaci různých akcí spolupracovali a zaznamenali ve svém materiálu o této události zprávu. Studium nicméně závisí na rozsahu dochovaných pozůstalostí, neboť mnoho hudebních těles a interpretů po sobě nezanechalo prakticky žádnou písemnost. V této souvislosti stojí za pozornost, že ani v městském prostředí nenalézáme mnoho informací o kontaktech organizovaných turistů a skautů s trampy, což vycházelo již ze zmiňovaného vzájemného antagonismu.9)

Výčet pramenů doplňují písemnosti trampské provenience, především kroniky a zpěvníky. Jejich základní charakteristikou se zabývám v příspěvku z minulého roku, zde považuji za nutné zdůraznit především otázku originálních písní. Pokud se v těchto materiálech objevují texty složené autory zpěvníků a kronik či jejich kamarády, lze téměř s jistotou předpokládat prezentaci dané tvorby při některé ze společenských akcí. Celá záležitost pak pochopitelně vnáší nové světlo do zhodnocení podílu místních nadšenců na vývoji trampské kultury v celostátních souvislostech. Navíc kroniky mohou být pro tuto oblast obohaceny dalšími specifickými typy jako pamětními knihami osadních sborů nebo zápisníky z přátelských sezení konaných trampy o všedních dnech v městských hostincích atd.10)

Významnou část obsahu kronik tvoří vlepené snímky, které se dochovaly v rámci různých sbírek také samostatně. Pro naše téma se neomezujeme jen na pozůstalosti trampů, ale musíme projít fotodokumentaci všech společenských organizací a kulturních činitelů dané lokality. Obdobný záběr rovněž vyplývá z vyhledávání pozvánek, plakátů a programů jednotlivých akcí. Vlastní trampské výtvory, tzv. zvadla, obsahují kromě samotné informace o slavnosti také specifické kresby a malby z prostředí víkendového pobytu na osadě nebo drsného života Divokého západu, opepřené komentáři v duchu kanadských žertíků. Zvadla trampové používali i při organizování potlachu v přírodě, avšak zde byla určena širší veřejnosti, a proto vesměs nechali aktéři původní předlohu rozmnožit v tiskárně. Tento fakt samozřejmě zvyšuje šanci, že se daná písemnost uchovala do dnešních dnů. Za neméně důležité považujeme plakáty, pozvánky a programy kulturních počinů pořádaných za spoluúčasti trampů různými spolky a hudebními skupinami. Jedná se o případy, kdy trampové vystoupení nezastřešovali, a tudíž se neobjevili v úřední agendě města nebo okresu. Materiály zhotovené organizátorem akce se tak často stávají jediným důkazem o podílu trampů na tom či onom podniku.11)

Přes širší základnu písemností zachycujících činnost trampů ve městě se ani zde badatel neobejde bez pomoci orální historie. Svědecké výpovědi se nicméně díky charakteru problematiky zdaleka neomezují jen na přívržence nezávislého táboření. Alespoň část kulturně zaangažovaných občanů se s fenoménem trampské umělecké tvorby musela setkat a zaujala k ní postoj. Problémem však zůstává faktor času jak z hlediska délky lidského života, tak z hlediska aktuálního psychického a fyzického stavu pamětníků událostí. Teoreticky příznivá situace tak může při praktickém zjišťování ústních informačních zdrojů skončit mnohem hůře než při studiu jiných aspektů trampingu. Případná úskalí se pochopitelně netýkají jen mluveného slova. Všech výše uvedených písemných pramenů, včetně dokumentů z provenience státní správy a samosprávy, se mohl výrazně dotknout nejen zub času, ale především nevhodný zásah člověka. Výjimkou není v tomto ohledu ani Rakovnicko.12)

 

Rakovničtí trampové

Ve druhé polovině 20. let minulého století již tramping nalezl své nesčetné stoupence nejen v Praze a v dalších významných aglomeracích, nýbrž i v menších městech. Touha opustit bezpečí lidských příbytků a svobodně se toulat krajinou po vzoru amerických kovbojů se tak nevyhnula ani srdcím některých rakovnických kluků a děvčat. O sobotním odpoledni tak mohli počestní občané spatřit v ulicích města nezvyklé postavy připomínající svým vzezřením „ostřílené pistolníky“ či „drsné mořské vlky pirátských šalup“, doprovázené slabšími polovičkami. Kroky těchto podivínů často mířily na zdejší nádraží, aby se „ocelovým ořem“ přepravili do temných křivoklátských hvozdů. Mnozí z trampů však pro nedostatek peněz zamířili do týchž koutů po svých.

Na přelomu dvacátých a třicátých let vyhledávala drtivá většina rakovnických trampů táboření podél Berounky nad obcí Roztoky. Na levém břehu zaujímaly významné postavení písčitý plácek v lokalitě nazývané Višnová a louky pod Kněžskou skálou a v blízkosti hostince Annamo u Nezabudic. Pravá strana probudila zájem trampů hlavně v místech kolem ústí a toku potoka Klucná a stráně pod Branovem. Někteří nadšenci víkendové romantiky nicméně upřednostňovali lesy severně od Rakovníka nedaleko zbytků hradu Hlavačov. Na svých oblíbených „flecích“ postupně zakládali jednotlivé osady a noci trávené pod stanem či přímo pod hvězdnatým nebem zaměňovali s pohodlnějším prostředím trampských chat.

Všechny osady rakovnických trampů udržovaly družné vztahy nejen mezi sebou, ale rovněž s kamarády ze sousedních měst. Nejtěsnější vazby měly ke kladenským trampům. Vždyť tito stoupenci nezávislého táboření jezdili ze svého hornického města do samého sousedství rakovnických osad. Máme na mysli levý břeh Berounky pod Roztokami u obce Častonice  a dále svahy kolem Zbečna. Druhé centrum kladenského trampingu se nacházelo několik kilometrů od Berounky, v malebném údolí říčky Klíčavy. Přátelství kladenských a rakovnických trampů se projevovalo při společných potlaších, kde členové jednotlivých osad vystupovali s hudební či jinou uměleckou tvorbou a vzájemně se obohacovali o novinky z oblasti trampské kultury. Kromě spolupráce s kladenskými kamarády existovaly vazby na pražské, berounské a rokycanské příznivce westernové romantiky, avšak stanovit alespoň základní rámec těchto kontaktů patří k úkolům budoucího studia. V každém případě bylo výsledkem součinnosti rakovnických milovníků nezávislého táboření s jinými stoupenci tohoto životního stylu formování regionální trampské kultury a zlepšování její kvalitativní úrovně o podněty ze sousedních měst či vlivem nejnovějších celostátních trendů.13)

Rakovničtí trampové nezískávali nové informace jen prostřednictvím svých přátel, ale přímo z hromadných sdělovacích prostředků. Stále populárnější tramping měl již své místo v celostátním i zdejším tisku a četné zprávy o daném fenoménu se týkaly umělecké tvorby. Nové trampské písně však zájemci poznávali rovněž při poslechu rádia či gramofonových desek. Navíc se dala běžně koupit řada trampských zpěvníků, publikovaná jak díky finančnímu krytí renomovaných nakladatelství, tak ze skromných hmotných možností osad a jejich sborů. Vedle podnětů z prostředí trampingu stimulovala kulturní aktivity přívrženců westernové romantiky také regionální umělecká tvorba různých žánrů. Nejde ovšem jen o zohledňování vlivu těch hudebních skupin, které s trampy na některých vystoupeních spolupracovaly. Společenské klima každého města se totiž svými specifiky promítalo do místního kulturního života, a to se pochopitelně odrazilo i v činnosti rakovnických trampů.14)

 

Hoši z USA

Kulturní prostředí Rakovníka na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století vytvářely různé spolky a hudební tělesa. Základní tón udávala prestižní sdružení Divadelní ochotnická jednota Tyl, Pěvecko-hudební spolek a Rakovnická filharmonie, která mezi sebou úzce spolupracovala při prezentaci klasické hudby, sborového zpěvu a dramatického umění. Dané žánry pak pěstovaly i pěvecké a divadelní odbory při různých společenských organizacích, církvích a politických stranách. Výrazný podíl na uměleckém životě města měly rovněž četné soubory dechové hudby, jako například skupina Ladislava Adámka a kapela Miloslava Hejla. Kromě dechovky však tato tělesa často přejímala do svého repertoáru stále populárnější jazz. Snažila se tím konkurovat vlastním jazzovým kapelám, které v Rakovníku buď přímo vznikly, nebo zde alespoň často hostovaly. Z domácích skupin si sympatie veřejnosti získaly především Jazz-band a Melodians.15)      

Pestrou mozaiku rakovnické kultury začala doplňovat trampská tvorba, přičemž její první projevy vycházely z potřeby častých kontaktů mezi stoupenci svobodného táboření. Hudebně nadaní příslušníci jednotlivých osad se od počátku třicátých let scházeli ve městě v různých hostincích, aby si společně pro radost za doprovodu kytar a harmoniky zazpívali nějakou píseň s nádechem romantiky nekonečných dálek. Kluci se záhy dokázali sehrát a předvést osazenstvu lokálu pěkné vystoupení, a tak se rozhodli vytvořit vlastní trampskou kapelu. S ohledem na složení tělesa jí dali název Spojené trampské osady. Příliš fádní pojmenování se snažili kompenzovat při stanovení zkratky skupiny, kdy místo počátečných písmen vybrali slovo zdůrazňující jak ideu sjednocení, tak atmosféru Divokého západu, a to USA. Při volbě zkratky však nehrál roli jen obdiv k westernovému dobrodružství jako takovému, ale rovněž nadšení z kulturního počinu pražských trampů.16)

V rámci úsilí o trampskou dramatickou tvorbu vzniká v hlavním městě na jaře roku 1931 avantgardní divadlo Zelený kruh. Nová scéna se mezi jiným prezentovala revuí s názvem Hoši z USA, kde zazněla stejnojmenná píseň z pera Jardy Nováka a Josefa Tesárka.17) S obsahem představení se seznámili také rakovničtí trampové, kteří na celou akci reagovali s nadšením, a tvořící se skupina Spojené trampské osady přijala Novákův a Tesárkův výtvor jako svoji hymnu. Sami sebe pak členové kapely označovali často jako Hochy z USA. Píseň natolik srostla s tímto hudebním tělesem, že ji rakovnická veřejnost vnímala jako produkt místní tvorby.18) Zdejší trampové sice složili v období první republiky četné písně, jejich texty nicméně až na jeden případ v současné době neznáme.19) Výjimku tvoří nepříliš náročný popěvek o cestě na chatu Valencii v údolí Klucné u Berounky, který se nachází v kronice šerifa tamní osady Karla Přibíka.20)

Příliš mnoho informací však nemáme ani k samotné činnosti Hochů z USA. Z písemností se dochovala odpověď na žádost skupiny o povolení konat 17. října 1931 v Dělnickém domě taneční zábavu. Městská rada dala k celé akci souhlas bez jakýkoliv námitek, což lze chápat jako výraz poměrně klidných vztahů mezi trampy a ostatními rakovnickými občany.21) Stejný závěr vyplývá ze svědectví pamětníků s tím, že jen velice malá část zdejších obyvatel pohlížela na trampy s opovržením.22) K průběhu říjnové slavnosti ale nejsou žádné zprávy. Vedle žádosti k městské radě dokládá existenci kapely zmiňovaná kronika Karla Přibíka, kde vepsanou Novákovu a Tesárkovu píseň doplňují kresby postav majících na hrudi štítek ve tvaru rovnoramenného trojúhelníka s nadepsanou zkratkou skupiny.23) Stejné značení se objevuje na skupinové fotografii kapely vlepené do Přibíkovy kroniky. Těchto snímků se z různých pozůstalostí dochovalo několik kusů, přičemž na rubu jednoho exempláře se nachází bez bližšího vysvětlení datace: podzim 1931–1932. Jde snad o dobu činnosti sboru? Tuto možnost v jistém směru potvrzují výpovědi pamětníků, že kvůli krátké existenci tělesa si z jeho aktivit téměř nic nepamatují. Ať již byla skutečnost jakákoliv, jisté je, že se po roce 1932 Hoši z USA už nikde neobjevují.24)

 

 Trampové na koupališti

K důvodům zániku skupiny nelze nic hodnověrného říci. Domněnky o případných neshodách mezi rakovnickými trampy totiž pro tuto dobu nemají oporu v písemných ani v ústních pramenech. Na druhou stranu právě od roku 1932 se ve městě objevuje více menších trampských kapel, které s největší pravděpodobností vznikly po rozpadu Hochů z USA. Jepičí život nových těles nicméně znemožnil, aby po sobě zanechaly podstatnější památku. Jejich existenci prakticky dokládají jen zprávy hovořící v obecné rovině o činnosti a spolupráci místních trampských sborů. Součinnost těchto hudebních skupin se nejvíce projevila v rámci kulturních akcí spjatých s provozem městského koupaliště. Již při jeho slavnostním otevření vystoupilo o sobotním večeru 11. června 1932 několik trampských kapel. Za svitu hvězd tehdy rakovničtí občané upírali z břehů nádrže své zraky na ostrůvek osvícený reflektory, odkud postavy v pruhovaných tričkách a námořnických čepicích opěvovaly nekonečné dálky, šumějící moře a drsný život na pirátském škuneru.25)

Trampové zde účinkovali na žádost hudebního odboru Tělocvičné jednoty Sokol, který měl celý koncert na starosti. Vzhledem k okolnosti, že se sokolskou hudbou hráli trampové rovněž v dalších letech, vystupuje do popředí poměrně dobrá spolupráce kapel zcela odlišných žánrů. Navíc organizovanost Sokola se příliš neztotožňovala s touhou trampů po svobodném pobytu v přírodě. Přes danou skutečnost dokázali k sobě nositelé těchto životních stylů najít lepší cestu než trampové k turistickým a skautským spolkům.26)

Spojnice mezi Sokolem a trampy leží samozřejmě v oblasti pozitivního přístupu ke sportu, přičemž působení stoupenců víkendové romantiky v této oblasti není předmětem naší studie. Součinnost trampů s určitými sdruženími však nese rovněž tento podtext, jak vyplývá z jiné kulturní akce konané na koupališti. Na 12. srpna 1934 zde připravoval Plavecko-bruslařský klub Rakovník velkolepý karneval, koncipovaný jako lov na Lochnesskou příšeru. V programu byly vedle maškarního reje a různorodé hudební produkce také plavecké závody a ukázka nefalšované námořní bitvy.27) V tomto ohledu měli trampové značné zkušenosti, neboť osazenstvo některých osad kolem Berounky se snažilo trávit víkendy v atmosféře života „mořských vlků“ a často pořádalo souboje na pramicích, sledované s obdivem rakovnickými výletníky.28)

Vedení plaveckého klubu tak vědělo, kam se obrátit, a to tím spíše, že již dříve spolupracovalo s trampskými skupinami. Máme na mysli kabaretní představení zorganizované spolkem 28. července 1934 v Dělnickém domě, kde účinkovalo několik trampských těles.29) Tyto kapely se zřejmě podílely na hudebním doprovodu karnevalu z 12. srpna, třebaže na rozdíl od námořní bitvy zde účast trampů není z pramenů doložená. O týden později však plavecký klub uspořádal obdobnou akci s názvem Dozvuky letního karnevalu u jezera Loch Ness, v jejíž průběhu hrály uprostřed koupaliště na pramicích trampské soubory. Můžeme se tedy domnívat, že nechyběly ani na předešlé zábavě.30)

 

Hudební skupina Oregon

Na obou srpnových podnicích plaveckého klubu se hlavní pozornost točila kolem atrakcí spojených s figurínou Lochnesské obludy. Loutku tohoto monstra zhotovil rakovnický sochař František Nonfried, který udržoval s místními stoupenci westernového dobrodružství vřelé vztahy. Jedné z nejvýznamnějších Nonfriedových prací s názvem Nezaměstnaný stál dokonce modelem dlouholetý tramp Josef Mates. Ten své víkendy trávil na chatě Oregon v údolí potoka Klucná. Právě s osazenstvem dotyčné chaty je spojena činnost trampské skupiny, jež na přelomu první a druhé poloviny třicátých let zaujala v daném žánru v Rakovníku dominantní postavení. Kapela se jmenovala stejně jako chata – Oregon – a vedle Matese v ní působili Karel Voborník, sestry Zděna a Růžena Přibíkovy, Karel Truxa a Jiří Trejbal. Organizace zkoušek a koncertů pak závisela především na dvou posledně jmenovaných.31)

Nejstarší zpráva dokládající existenci souboru Oregon pochází z konce roku 1933. V této době ještě v Rakovníku fungovalo několik menších trampských těles, která zřejmě vznikla rozpadem Hochů z USA. V průběhu následujícího roku se ale vytrácí zprávy o jejich činnosti. Písemné prameny a svědectví pamětníků pak pro druhou polovinu třicátých let shodně hovoří již jen o působení Oregonu. První informace týkající se této kapely se vztahuje k silvestrovské zábavě pořádané rakovnickým Sokolem. V bohatém programu střídavě účinkovala rázná sokolská hudba a skupina Oregon, zpívající o romantice víkendových toulek. Přes odlišný charakter jednotlivých vystoupení se slavnost setkala s příznivou odezvou obecenstva. Potvrdila tak skutečnost, že v zájmu obohacení kulturní sféry je možná spolupráce jedinců s rozdílným pohledem na život.32)

Výraznější zájem měli nicméně členové Oregonu na akcích, které nepůsobily po hudební stránce tak kontroverzním dojmem. V daném směru sehrály důležitou roli dobré vztahy mezi touto trampskou skupinou a populárním jazzovým orchestrem Melodians, vedeným Antonínem Bracherem. Pramenná základna poprvé hovoří o společném účinkování obou kapel na již zmiňovaném kabaretu plaveckého klubu z 28. července 1934. Oregon zde sice vystupoval spolu s jinými trampskými tělesy, avšak tisk jmenoval výslovně pouze tento soubor, což chápeme jako zhodnocení jeho kvalitativní úrovně.33)

Otázkou pak zůstává, zda červencové představení bylo skutečně nejstarší společnou akcí Oregonu a Melodians. Někteří členové této jazzové skupiny totiž na pozvání trampů několikrát přijeli do údolí Klucné. Kromě odpočinku uprostřed křivoklátských lesů se pak hudebně podíleli na večerním potlachu.34) V této souvislosti však nelze říci, jestli kapelníci z Melodians navštěvovali trampy v Klucné až po sblížení s Oregonem v Rakovníku, nebo se právě pod dojmem zdařilých potlachů v přírodě dohodli na společném vystoupení ve městě. Další zprávy dokládající společný koncert obou těles pochází až ze sklonku roku 1936. Hudební skupiny se tehdy 25. prosince setkaly na taneční zábavě pořádané v Lidovém domě. Zakrátko poté využila oba soubory rakovnická pobočka Unie řidičů automobilu v ČSR k silvestrovské zábavě a ke karnevalu konaném 2. ledna 1937. Podle svědeckých výpovědí hrály Oregon a Melodians většinou po sobě v samostatných bodech programu. Pokud vystupovaly najednou, využíval se vesměs repertoár trampské písně a opravdu jen ve výjimečných případech jazz.35)

Poměrně velká mezera mezi kabaretem v roce 1934 a taneční zábavou o dva roky později ukazuje pouze na stav pramenné základny. Melodians účinkovali v průběhu první poloviny třicátých let na nesčetných kulturních počinech, na kterých mohli participovat rovněž trampové. V propagačním materiálu či v úředním jednání kolem povolení akce se však objevilo jen jméno známějšího jazzového orchestru. Pamětníci totiž hovoří o nepřerušené spolupráci mezi oběma skupinami s tím, že se týkala především zimních měsíců, kdy členové Oregonu  místo pobytu v přírodě zůstávali o víkendech raději doma.36)

Kontaktů mezi Oregonem a Melodians si povšiml také populární trampský písničkář a spisovatel Josef Peterka, známý pod přezdívkou Bob Hurikán. Ten při sbírání materiálu pro svoji knihu o dějinách trampingu navštívil rovněž chaty v údolí Klucné. Seznámil se zde s osadníky z Oregonu a později ve svém díle nejenže nešetřil chválou na jejich hudební těleso, ale také upozornil na přátelství trampů s Melodians. V tomto ohledu pak nelze vyloučit ani tu skutečnost, že se v Klucné Hurikán setkal přímo s členy této jazzové skupiny. Hurikán patřil ke špičkám trampské umělecké tvorby a jeho názor měl mezi veřejností svoji váhu.37)

Oregon spolupracoval s Melodians až do konce své existence. Poslední známou akcí tohoto trampského souboru byl společný koncert s kamarády z jazzového tělesa konaný 20. března 1937 s názvem Velkolepé oslavení svátku Josefů a Pepiček. Krátce poté se jeden z organizátorů Oregonu Jiří Trejbal oženil a odstěhoval se z Rakovníka. Kapela se s touto ztrátou patrně již nedokázala vyrovnat, neboť o ní již následně nejsou žádné zprávy. Rozpadem Oregonu došlo k utlumení kulturních aktivit trampů ve městě. V druhé polovině třicátých let řada místních stoupenců nezávislého táboření vstupuje stejně jako Trejbal v manželský stav a mnozí z nich pak osadní život zaměňují za klid rodinného krbu. Nová generace trampů se teprve profiluje a své místo ve společenském dění v Rakovníku zaujímá výrazněji až v poválečném období.38)

 

Divadlo

Ačkoliv se Oregon prezentoval vesměs jen v oblasti hudby, jeden z jeho duchovních vůdců Karel Truxa se věnoval rovněž dramatickému umění. Truxovo působení v Divadelní ochotnické jednotě Tyl nicméně až na jeden případ nemělo s trampingem nic společného. Tou výjimkou byla Truxova účast na sehrání díla Zdeňka Štěpánka Kamaráde, kde jsi?39) Štěpánkova hra pojednává o síle družného přátelství, která přiměje hlavního hrdinu, aby se vzdal své lásky, protože je ženou kamaráda. V jedné epizodě zde vystupují tři trampové, hodnotící svým specifickým slangem milenecký pár a jejich zánovní vůz.40) Vzhledem k okolnosti, že trampy dokážou nejlépe zahrát samotní přívrženci tohoto životního stylu, svěřila ochotnická jednota tuto roli Karlu Truxovi. V představení ale měli vystupovat tři trampové, a tak se Truxa obrátil na své kamarády z víkendových toulek Richarda Falbra a Josefa Kubů.41) Podle pamětníků dokázali Truxa, Falbr a Kubů vložit do svých rolí přirozenost a osobitý důvtip, jako by vůbec nestáli na jevišti, ale právě vyráželi směrem k milované osadě.42) Ohlasy v tisku si však nejvíce všímaly hlavní postavy, kterou sehrál samotný Zdeněk Štěpánek.43)

Celkově se tak tramping podílel na vývoji rakovnické divadelní tvorby pouze v náznacích. Kromě uvedené hry lze do dané oblasti snad zařadit již zmíněné sehrání námořní bitvy na koupališti v srpnu 1934 a drobné skeče při hudebních vystoupeních trampských kapel. S touto skutečností ale nekoresponduje bohatá dramatická činnost provozovaná trampy přímo na osadách. V prvé řadě hovoříme o četných představeních na potlaších v hostinci U Zíky, ležícím na pravém břehu Berounky nad Roztokami. Možná právě snaha o precizní sehrání divadelního díla na potlachu zabrala trampům tolik času, že jim již nezbývaly síly na prezentaci ve městě.44)

 

 Poslední sbohem

Trampové vstupovali do společenského života města nejen v rovině zábavních podniků, ale angažovali se rovněž v záležitostech, které samy o sobě nepřinášely nikomu radost. Konkrétně jde o vzpomínkové akce k uctění památky zesnulých kamarádů. V září 1933 byl na své chatě u Berounky nedaleko Nezabudic zavražděn oblíbený rakovnický tramp Eduard Laiske. Pro zdejší milovníky svobodného táboření to znamenalo velkou ztrátu a není divu, že se jich většina účastnila Laiskeho pohřbu. Při rozloučení se svým zesnulým přítelem se rozhodli uspořádat na jeho počest večírek. Na akci pak plánovali zorganizovat sbírku, jejíž výtěžek chtěli předat Laiskeho rodičům, aby zhotovili svému synovi důstojný náhrobek. Žádost trampů o povolení tohoto kulturního podniku na 29. října 1933 ale okresní správa zamítla, neboť termín konání prestižní akce mohl působit nevhodně v souvislosti s blízkostí státního svátku.

Večírek se proto uskutečnil až 4. listopadu za spolupráce s místní pobočkou Federace proletářské tělovýchovy. Součinnost trampů s touto prokomunistickou organizací vycházela nejen z politické angažovanosti zemřelého, ale rovněž z názorové orientace řady dalších rakovnických trampů. Koneckonců tyto vazby jen kopírovaly celostátní poměry a sociální postavení stoupenců westernové romantiky. Na listopadovém vzpomínkovém setkání pak vystoupilo několik trampských kapel a obecenstvu připomnělo oblíbené Laiskeho písně.45)

Po druhé vyvstala před zdejšími trampy povinnost doprovodit někoho ze svého kruhu na poslední cestu již za necelý rok. V závěru května 1934 se totiž ve vodách Berounky utopili Alois Vecka a Karel Novák. Jejich kamarádi se rozhodli zapojit do přípravy a průběhu samotného pohřbu. V daný den pak ulicemi Rakovníka kráčel průvod, ve kterém zemřelé nesli kluci z jednotlivých osad. Stejně jako většina přítomných trampů byli oblečeni tak, jak jezdili do přírody – v kanadách, pumpkách, kostkovaných košilích a v kloboucích připomínajících pokrývky hlavy ostřílených kovbojů. Snažili se tak co nejupřímněji vyjádřit to, co bylo Veckovi a Novákovi tak drahé, co vyjadřovalo jejich životní styl. Na hřbitově pak po křesťanském obřadu vystoupil vedle dechové kapely Miloslava Hejla a Pěveckého sboru Církve československé také trampský soubor Oregon, jenž zahrál několik melancholických písní o nekonečných dálkách.46)

Nonkonformní způsob, s jakým rakovničtí trampové přistoupili k záležitostem posledních věcí člověka, měl paralely v jiných částech republiky. Koneckonců většině tehdejších spolků byla vlastní snaha připravit svým členům specifické rozloučení. Máme na mysli například krojované průvody, čestné salvy, přítomnost symbolů, výrobků či nářadí spojených s osobou nebožtíka. Přes tento fakt ale výše uvedené aktivity trampů významně dokreslily pestrou mozaiku místní kultury.

 

Pátečníci z Batalionu

Rozmanitost rakovnické umělecké tvorby ovlivňovali stoupenci nezávislého táboření také běžnými schůzkami v hostincích. Díky těmto kamarádským setkáním se začala trampská tvorba prezentovat ve světě města a v začouzených lokálech si udržela své postavení i poté, co dobyla jeviště divadel a koncertních sálů. Přirozená potřeba vídat své parťáky mimo prostředí osady rostla v zimních měsících, kdy trampové častěji zůstávali o sobotním večeru a nedělním volnu v dosahu svého domova. Návštěvníci rakovnických hostinců tak mohli spatřit skupinu kluků i děvčat probírající zážitky z posledního výletu do liduprázdné krajiny či plánující novou cestu nedotčenou přírodou. Zábavu zajišťovali hudebně nadaní kamarádi, hrající převážně na kytary či harmoniky. Jednotlivé rakovnické trampské kapely předváděly přes občasná vystoupení pro širší veřejnost své dovednosti hlavně stejně smýšlejícím druhům na osadě a při setkáních v hospodách. Ocenit umění skupiny a odměnit ji pivem nebo sklenkou něčeho tvrdšího zde mohli maximálně další štamgasti.47)

Při hledání vhodného místa pro setkání měli trampové v Rakovníku nesčetné možnosti. Na přelomu dvacátých a třicátých let zde existovala celá řada hostinců a restauračních zařízení různých cenových kategorií. Nejvyšší úroveň si udržovala Slavie na hlavním náměstí, chápaná spíše jako kavárna. V okolí se nacházela skupina několika pohostinství, určená především pro střední vrstvu. Za všechny uveďme například U Červeného raka, U Bílého lva a U Černého orla. K zařízením, která sice navštěvoval převážně proletariát, avšak zachovávala si určitý standard, patřila Střelnice nedaleko Pražské brány. Nejhorší „pajzly“ pak případný zájemce nalezl hlavně na periferiích Rakovníka, například lokály V Hamru, Na Rychtě, U Zelené žáby, a jen výjimečně uvnitř starého města, kdy naproti Vysoké bráně mohl objevit hospodu V Lochu. Trampové vzhledem ke své sociální situaci vyhledávali vesměs zařízení nejnižší kvality.48)

Ze všech sezeních přívrženců westernové romantiky v rakovnických hospodách vystupují do popředí pravidelné schůzky konané na přelomu let 1934 a 1935 v již zmiňovaném lokále V Lochu. Akce byla organizována jako potlach všech místních trampů, ať na svá víkendová dobrodružství jezdili kamkoliv. Pod dojmem všeobecně známých setkání, která pro vybrané intelektuály pořádal Karel Čapek, se trampové rozhodli scházet v pátek. Koneckonců stejně jako u Čapkových pátečníků zvolili tento den z důvodu, že se v sobotu leckdy pracovalo kratší dobu a pak bývalo město na víkend opouštěno. Trampové sice v chladnějších měsících zůstávali častěji ve svém bydlišti, ale ani tehdy nezapomněli občas navštívit osadu.49)

Účastníci sezení V Lochu tak sami sebe s hrdostí nazývali Pátečními trampy z Batalionu, přičemž přídomek vycházel z nové přezdívky hospody. Přívrženci volného táboření spolu s ostatními štamgasty označili svůj lokál podle oblíbeného filmu o váženém advokátu Františku Uhrovi, jenž v zármutku nad nevěrou manželky upadá v prostředí pochybného hostince do společenského bahna. Na příjemných večerech mnohokrát zpívali šlágr z tohoto díla či napodobovali Uhrovo chování.50) Snímek Batalion nenalezl sympatie pouze u rakovnických trampů, ale jeho název přijala za svůj rovněž osada v údolí Kačáku na Berounsku a chaty u Vltavy a Kocáby jižně od Prahy. K důvodům popularity filmu snad patřil jeho sociální podtext a také ústřední píseň, kterou složil trampský skladatel Jarka Mottl.51)

Hlavním cílem potlachů v Batalionu bylo upevnění družného kamarádství, výměna novinek z jednotlivých osad, provádění tzv. kanadských žertíků a samozřejmě možnost společně si zazpívat.52) Většina setkaní se nesla v uvolněném duchu, jak dokládá pamětní kniha těchto akcí, kde účastníci popisovali dojmy z večera, hodnotili osobnostní rysy svých parťáků či vyjadřovali obdiv k trampingu. Kronika s názvem Vzkazy pátečních trampů Batalionů obsahuje záznamy různých pisatelů od 21. září 1934 do 19. ledna 1935, k nimž jeden z aktérů potlachů připsal v roce 1975 svoji vzpomínku na někdejší setkání. Jednotlivé kapitoly nejsou řazeny chronologicky, což způsobil fakt, že si trampové půjčovali pamětní knihu domů a zapsali tam dojmy hned z několika událostí. Další zájemce pak musel pokračovat na dalších stranách, ačkoliv se chtěl vyjádřit ke starším záležitostem, ale dosud neměl knihu k dispozici. Řadu textů však trampové zapisovali přímo v hospodě, což se odrazilo na kvalitě zpráv. Kvůli určitým nepřesnostem lze předpokládat, že některé části kroniky psali autoři ba přímo v opilecké pýše.                  

Z různorodých příspěvků vnímáme jako literárně nejcennější oslavná vyznání k trampingu a jeho kultuře. Sem patří věty Karla Přibíka o trampské písni: Byla, ale zdá se mi, že už není. Narodila se za hukotu dravé řeky, když slunko zapadalo a zlatilo posledními paprsky koruny stromů a pak když údolím táhli první poslové noci. Snad otcem jejím byl sám Pán Bůh a matkou láska, kterou k ní chovali ti první, kteří písní rozechvívali struny své kytary a srdce svých kamarádů. Kolébkou byla ji zář táborového ohně a dým řídnoucí v korunách lesních stromů. Byla krásnou písní, tou pravou trampskou písní, chráněnou od druhého světa. Žila v prostředí, které jí vyhovovalo, a v okolí plném fantazie a snění. Někdy uchvátila posluchače divokostí jako peřej dravé řeky, jindy zase teskná, smutně povídavá jako šeptající lesy a stráně, v jejichž klínu se zrodila. Vždy však udivovala svojí opravdovostí a skrytou moudrostí.

Tak pravá trampská píseň spolu s kytarou přišla do světa pochlubit se těm, kteří ji neznali. Čekali nepochopení, ale sklidili obdiv, přízeň a – peníze... Tak šla krokem vítěze, kdekdo se rval o její přízeň a ona neodolala. Vybrala si toho, kdo jí dal nejvíce. Byl to „Mamon“. Zabalili ji do zlata, jednou rukou strkali ji na podia k obdivu těm, kteří ji neznali, kterým byla novou, a druhou rukou shrabovali zisky. Posluchači šeptali plni udivení: „Trampská písnička...“ Nejprve šeptali, potom křičeli a nakonec řvali. To však nestačilo. Vzali si na pomoc tisk, gramofon, biograf a divadlo. Přirozeně, nemohla to dlouho vydržet. Podléhala chaosu, do kterého byla vtažena chlubivým mamonem honícím ji po světě. Zatím mamon vstřebal její svěžest a odkopl ji jako stejně věčnou ruinu, jako takový šlágr. A zase najdou se kamarádi, kteří tuto mrtvolu uctívají sami mezi sebou a mezi svými věrnými, a když jsou sami, zazpívají si tu pravou trampskou písničku, tu, jakou znali... Nahou, svěží, líbanou sluncem, větrem a hvězdami, neznající nic než to pravé kamarádství.53)

Přibíkova slova ukazují, jak stoupenci westernové romantiky vnímali úskalí vstupu jejich umění do světa civilizace. Na jedné straně jim tato skutečnost mohla přinést určitý hmotný zisk a společenskou prestiž, avšak s tím, že komerce nemilosrdně drtila všechny principy trampingu. V dějinném ohledu nicméně projevy trampské tvorby mimo oblast nedotčené přírody dávaly větší možnosti zaznamenat tyto aktivity pro budoucí generace. Navíc zde docházelo k obohacení škály kulturních poměrů v regionální i celostátní rovině. V této pestré mozaice má své místo na první pohled bezvýznamná činnost Pátečních  trampů z Batalionu. Historii totiž tvoří radosti a strasti každodenního života, které v souhrnu dávají základ pro studium vývoje hlavních dějinných souvislostí, v současné době odbornou veřejností tolik preferované.

 Význam vkladu těchto pátečních trampů do koloritu společenské atmosféry Rakovníka nesnižuje ani krátká doba jejich působení. Od konce ledna roku 1935 již nemáme žádné zprávy o potlaších v Batalionu. Podle výpovědí pamětníků se na tomto faktu zásadně podepsaly především sňatky některých hlavních organizátorů. Novomanželky pak zřejmě nechtěly svým protějškům trpět ponocování po hospodách, a ukončily tak činnost pátečníků lépe než kterékoliv úřední nařízení.54)

 

Závěr

Při pohledu na aktivity trampů v meziválečném Rakovníku lze říci, že jejich spontánní činnost bezpochyby doplňovala celkový ráz regionální kultury. Současně však nesmíme vliv přívrženců volného táboření na společenské klima města přeceňovat. Základní směr udávaly uměleckému životu v Rakovníku zavedené hudební a dramatické spolky, přičemž alternativní produkce milovníků nekonečných dálek působila jen marginálně. Koneckonců větší ambice nebyly ani v silách, ani v zájmu samotných trampů. Přes tyto omezující limity si však trampská kultura dokázala najít své příznivce a v určité podobě se vyvíjet.

Stanovení jasnější podoby místní trampské tvorby přesahuje možnosti dané pramenné základny. K cílům této mikrosondy proto patří vyvolání zájmu pamětníků, který může přispět k odhalení dalších písemných či ústních informačních zdrojů. V prvé řadě se otevírá otázka kolem textů písní složených zdejšími trampy a v návaznosti s tím pak možnosti identifikace hudebních skupin existujících po rozpadu Hochů z USA. V širších souvislostech lze očekávat určité poznatky při zpracování paralelních studií pro jiné regiony, především zprávy o vzájemné spolupráci trampů z okolních měst.

 

 

1) Do sledovaného okruhu nepatří sportovní aktivity, které si zaslouží samostatnou pozornost.

2) Při zpracování hledisek trampské kultury vycházíme ze základní bibliografie zhodnocené v loňské studii (Hurikán, Bob: Dějiny trampingu. Praha 1990; Kössl, Jiří – Waic, Marek: Český tramping 1918-1945. Praha 1992). Klíčovou pomůcku však nalézáme v práci Jindřicha Mesznera, která vedle přehledu vývoje trampské umělecké tvorby obsahuje přesnou diskografii skladeb daného žánru (Meszner, Jindřich: Trampská písnička na standardních gramofonových deskách 1928-1943. Ústí nad Labem 1990).

3) Hurikán, Dějiny…, s. 201-202; Kössl – Waic, Český…, s. 63-67; Meszner, Trampská…, s. I-II.

4) Jeden z Kocourkovských učitelů, Miroslav Zápal, pocházel z Rakovníka. S místními trampy nicméně s největší pravděpodobností nepřišel do styku, neboť v době působení skupiny již žil v Praze (Soukromá sbírka Ivo Zápala, Kronika rodiny Zápalů; Meszner, Trampská…, s. 34).

5) Bob Hurikán ve své práci kvůli osobnímu antagonismu opomíjí roli některých trampských písničkářů, jako například Gézy Včeličky (Hurikán, Dějiny…, s. 202-216 a 233-239; srv. Meszner, Trampská…).

6) Kössl – Waic, Český…, s. 31-32 a 67-68.

7)Více: Krško, Jan: Počátky trampské osady Údolí hříchu. RHS 6, 2005, s. 18-19.

8) V případě časové nouze převzal zodpovědnost při schválení akce osobně starosta. Pro Rakovník obsahuje okresní fond daný materiál pouze torzovitě (SOkA Rakovník, f. AMR, kart. č. 116; tamtéž, f. OkÚ Rakovník, kart. č. 455).

9) Pro pochopení vztahu mezi mládežnickými a turistickými sdruženími a přívrženci nezávislého táboření nejlépe: Kössl – Waic, Český…, s. 38-42. V této souvislosti sice určité vazby můžeme sledovat, neboť někteří trampové vedli skautské oddíly, nicméně většina zainteresovaných vnímala vzájemné odlišnosti jako podstatné.

10) Krško, Počátky…, s. 18; Vinklát, Pavel Déčko: Kronika trampingu v Jizerských horách 1934-2004. Liberec 2004.

11) Při studiu v archivech rozhodně nelze opomenout samostatné sbírky plakátů a fotografií.

12) Krško, Počátky…, s. 18-20.

13) Hurikán, Dějiny…, s. 125-126 a 163-165; Novák, Miroslav: Půl století s tebou, řeko milovaná. Rakovník 1995; rozhovor s Miroslavem Novákem /naroz. 1919/ z 2. února 2000; rozhovor s Karlem Přibíkem ml. /naroz. 1943/ z 28. června 2004; rozhovory s Janem Lukášem /naroz. 1910/  z 28. prosince 1999 a 27. května 2005; rozhovor s Boženou Chmelerovou /naroz. 1918/ z 6. prosince 1999; rozhovor s Václavem Kněžíkem /naroz. 1915/  ze 14. února 2000.

14) Meszner, Trampská…, s. I-V.

15) Pěvecko-hudební spolek doplnil v roce 1931 na počest skladatele Vítězslava Nováka svůj název o jméno této osobnosti. Základní informace k uměleckému životu prvorepublikového Rakovníka uvádějí: Mička, Ladislav: Kulturní tvář Rakovnicka I. Rakovník 1976, s. 127-155; týž, Kulturní tvář Rakovnicka II. Rakovník 1979, s. 171-278; Trejbal, Václav: Rakovničtí kapelníci a kapely v posledních sedmdesáti letech. Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem a okresu kralovického s Manětínskem 7, 1936, č. 4, s. 44-45; Fencl, František: Historie pěvecko-hudebního spolku Vítězslav Novák v Rakovníku a Rakovnické opery I-II. Knihovna SOkA Rakovník, sign. D 682 R, Rakovník 1987, strojopis; Teicherová, Milada: Rakovnická opera. Diplomová práce Historického ústavu Jihočeské univerzity, České Budějovice 1971, strojopis.

16) Rozhovory s Janem Lukášem z 28. prosince 1999 a 27. května 2005; rozhovor s Karlem Přibíkem ml. …

17) Hurikán, Dějiny…, s. 206 a 235-236; Meszner, Trampská…, s. III a 51.

18) Rozhovory s Janem Lukášem z 28. prosince 1999 a 27. května 2005; rozhovor s Karlem Přibíkem ml. …

19) Svědecké výpovědi nám poskytují pouze přibližný obsah některých písní. Vše ostatní zapadlo v zapomnění (Rozhovor s Václavem Kněžíkem ze 14. února 2000; rozhovor s Boženou Chmelerovou…; rozhovor s Marií Trejbalovou /naroz. 1918/  z 30. ledna 2000).

20) Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník vzpomínek Kakela z Valencie. Tento pramen jsem více přiblížil v předešlém článku: Krško, Počátky…, s. 22-23.

21) SOkA Rakovník, f. AMR, kniha 42, Zápisy o schůzích městské rady od 6. května 1931 do 30. října 1931, zápis z 10. října 1931; tamtéž, Povolování slavností, tanečních zábav, karnevalů, cirkusů a her, kart. č. 116, odpověď městské rady z 15. října 1931.

22) Rozhovor s Miroslavem Novákem …; rozhovor s Boženou Chmelerovou …; rozhovor s Marií Trejbalovou z 15. února 2000.

23) Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník vzpomínek Kakela z Valencie.

24) SOkA Rakovník, Sbírka fotografií, neuspořádáno.

25) Tyršova městská plovárna v Rakovníku. RN 3, 17. června 1932, č. 25, s. 1; rozhovor  s Janem Lukášem ze 17. srpna 2006.

26) V písemnostech Sokola se ale spolupráce s trampy neodrazila (SOkA Rakovník, f. Tělovýchovná jednota Sokol Rakovník). K další součinnosti této organizace s přívrženci volného toulání po nekonečných dálkách viz níže.

27) SOkA Rakovník, Sbírka plakátů, taneční zábavy, kart. č. 2, plakát Plavecko-bruslařského klubu na letní karneval 12. srpna 1934; tamtéž, f. Plavecko-bruslařský klub Rakovník, kart. č. 1, Posel od vody; Karneval a benátská noc. RN 5, 27. července 1934, č. 30, s. 3; Letní karneval. RN 5, 3. srpna 1934, č. 31, s. 4; Plavecko-bruslařský klub v Rakovníku. RN 5, 10. srpna 1934, č. 32, s. 4; Letní karneval. RN 5, 17. srpna 1934, č. 33, s. 4.

28) Rozhovor s Václavem Kněžíkem ze 14. února 2000; rozhovor s Boženou Chmelerovou …

29) SOkA Rakovník, Sbírka plakátů, taneční zábavy, kart. č. 2, plakát Plavecko-bruslařského klubu na kabaret 28. července 1934; tamtéž, f. Plavecko-bruslařský klub Rakovník, kart. č. 1, Posel od vody; Velký kabaret. RN 5, 27. července 1934, č. 30, s. 3; Kabaret Plavecko-bruslařského klubu v Rakovníku. RN 5, 3. srpna 1934, č. 31, s. 3.

30) SOkA Rakovník, f. AMR, Povolování slavností, tanečních zábav, karnevalů, cirkusů a her, kart. č. 116, odpověď městské rady ze 17. srpna 1934; tamtéž, Sbírka plakátů, taneční zábavy, kart. č. 2, plakát Plavecko-bruslařského klubu na Dozvuky letního karnevalu 19. srpna 1934; Dozvuky karnevalu. RN 5, 17. srpna 1934, č. 33, s. 4; rozhovor s Janem Lukášem ze 17. srpna 2006.

31) Rozhovor s Miroslavem Novákem…; rozhovor s Václavem Kněžíkem z 26. dubna 2000; rozhovor s Marií Trejbalovou z 30. ledna 2000. Základní údaje k Nonfriedově osobě: Mička, Kulturní tvář Rakovnicka I., s. 37-38.

32) SOkA Rakovník, Sbírka plakátů, taneční zábavy, kart. č. 2, plakát Tělocvičné jednoty Sokol v Rakovníku na silvestrovský večer 31. prosince 1934; tamtéž, f. AMR, kniha 42, Zápisy o schůzích městské rady od 27. října 1933 do 21. prosince 1934, zápis z 29. prosince 1933; tamtéž, Povolování slavností, tanečních zábav, karnevalů, cirkusů a her, kart. č. 116, odpověď městské rady z 30. prosince 1933; rozhovor  s Janem Lukášem ze 17. srpna 2006.

33) Kabaret Plavecko-bruslařského klubu v Rakovníku. RN 5, 3. srpna 1934, č. 31, s. 3.

34) Rozhovor s Václavem Kněžíkem z 26. dubna 2000; rozhovor s Janem Lukášem ze 17. srpna 2006.

35) SOkA Rakovník, Sbírka plakátů, taneční zábavy, kart. č. 3, plakát Karla Mayera k taneční zábavě 25. prosince 1936; tamtéž, plakát Unie řidičů automobilů k silvestru 31. prosince 1936; tamtéž, plakát Unie řidičů automobilů k II. karnevalu 2. ledna 1937; rozhovor  s Janem Lukášem ze 17. srpna 2006; rozhovor s Václavem Kněžíkem z 26. dubna 2000; rozhovor s Marií Trejbalovou z 30. ledna 2000; Co se u nás chystá. RN 7, 24. prosinec 1936, č. 52, s. 3; Co se u nás chystá. RN 8, 1. ledna 1937, č. 1, s. 2.

36) Rozhovor s Václavem Kněžíkem z 26. dubna 2000; rozhovor s Janem Lukášem ze 17. srpna 2006.

37) Hurikán, Dějiny…, s. 126. K Hurikánově návštěvě Klucné více: Krško, Počátky…, s. 39.

38) SOkA Rakovník, Sbírka plakátů, taneční zábavy, kart. č. 3, plakát Velkolepé oslavení svátku Josefů a Pepiček 20. března 1937; rozhovor s Marií Trejbalovou z 30. ledna 2000.

39) SOkA Rakovník, f. DOJ Tyl Rakovník, kniha 5, zápisy ze schůzí 1929-1944. V tomto pramenu se s Truxovým jménem setkáváme především ve vlepených pozvánkách na představení, kde je uvedeno obsazení rolí.

40) Štěpánek, Zdeněk: Kamaráde, kde jsi? Praha 1936.

41) SOkA Rakovník, f. DOJ Tyl Rakovník, kniha 5, zápisy ze schůzí 1929-1944; tamtéž, programy a pozvánky na představení pořádaná DOJ Tyl, kart. č. 9.

42) Rozhovor s Miroslavem Novákem …; rozhovor  s Janem Lukášem ze 17. srpna 2006.

43) Kamaráde, kde jsi? RN 8, 1. ledna 1937, č. 1, s. 4. Na rozdíl od následné recenze však tisk v pozvánkách na akci zmínil také personální obsazení tří trampů (Divadelní ochotnická jednota Tyl. RN  7, 19. listopadu 1936, č. 47, s. 4; Zdeněk Štěpánek. RN 7, 3. prosince 1936; č. 49, s. 5; Kamaráde, kde jsi? RN  7, 10. prosince 1936, č. 50, s. 4).

44) Na potlachu v hostinci U Zíků sklidilo velký úspěch především představení Lešetínského kováře od Svatopluka Čecha (rozhovor s Václavem Kněžíkem ze 14. února 2000; rozhovor s Boženou Chmelerovou …; rozhovor s Marií Trejbalovou z 30. ledna 2000).

45) Na Laiskeho pohřbu promluvili místní představitelé komunistické strany (SOkA Rakovník, f. AMR, Povolování slavností, tanečních zábav, karnevalů, cirkusů a her, kart. č. 116, odpověď okresního úřadu 27. října 1933 a starosty města 4. listopadu 1933; Vražda. RN 4, 29. září 1933, č. 39, s. 5; Zemřelí v Rakovníku. RN 4, 6. října 1933, č. 40, s. 4; Komunistická strana. RN 4, 6. října 1933, č. 40, s. 5; Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Vzkazy pátečních trampů Batalionů; rozhovory s Janem Lukášem z 28. prosince 1999 a 27. května 2005; rozhovor s Karlem Přibíkem ml. …). Činnost Laiskeho a ostatních trampů ve Federaci proletářské tělovýchovy může stěží postihnout torzovitý stav písemností zdejší pobočky (SOkA Rakovník, f. Jednota proletářské tělovýchovy, neuspořádáno).

46) Tragická událost dala přezdívku jednomu z místních trampů Rudolfu Sklenářovi, který se chvástal tím, že se oba kluky snažil zachránit. Ostatní členové osady mu ale nevěřili a začali mu říkat Cinca, neboť prý jen kecal – cincal (Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Deník vzpomínek Kakela z Valencie; tamtéž, Vzkazy pátečních trampů Batalionů; Zprávy z osad.  Ahoj na neděli 3, 9. června 1935, č. 23, s. 16; Pohřeb nešťastných trampů. RN 5, 1. června 1934, č. 22, s. 3; Poděkování. RN 5, 8. června 1934, č. 23, s. 3 a 7; rozhovor s Václavem Kněžíkem ze 14. února 2000; rozhovory s Janem Lukášem z 28. prosince 1999 a 27. května 2005; rozhovor s Karlem Přibíkem ml. …).

47) Rozhovor s Miroslavem Novákem …; rozhovor s Marií Trejbalovou z 30. ledna 2000; rozhovor  s Janem Lukášem ze 17. srpna 2006.

48) Herold, Bohuslav: Drobty vzpomínek na rakovnické domy a jejich obyvatele v XIX. a XX. století. Rakovník 1938; Mrázek, Emanuel – Sainer, Antonín: Adresář města Rakovníka, Křivoklátu a politického okresu rakovnického. Rakovník 1927.

49) Rozhovor s Václavem Kněžíkem z 26. dubna 2000; rozhovory s Janem Lukášem z 28. prosince 1999 a 27. května 2005; rozhovor s Karlem Přibíkem ml. … Karel Čapek organizoval své páteční schůzky již od podzimu roku 1924 (Halík, Miroslav: Karel Čapek život a dílo v datech. Praha 1983, s. 43).

50) Román Josefa Haise-Týneckého se dočkal nejprve v roce 1927 němého filmového zpracování a o deset let později pak vznikla zvuková verze. V prvním zfilmování hrál hlavní roli Karel Hašler, jehož tvorba měla své místo i mezi trampy (Český hraný film I. 1898-1930. Praha 1995, s. 18-19; Český hraný film II. 1930-1945. Praha 1998, s. 39-40).

51) Hurikán, Dějiny… Vliv zmiňovaného filmu při výběru jména osady v okolí Kačáku přináší práce Michala Hlaváče: Hlaváč, Michal: Historie trampského sportu v povodí Kačáku. Diplomová práce Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Praha 2006, strojopis.

52) Rozhovor s Václavem Kněžíkem z 26. dubna 2000; rozhovory s Janem Lukášem z 28. prosince 1999 a 27. května 2005; rozhovor s Karlem Přibíkem ml. …

53) Soukromá sbírka Karla Přibíka ml., Vzkazy pátečních trampů Batalionů.

54) Rozhovory s Janem Lukášem z 28. prosince 1999 a 27. května 2005.

 

  

        Počátky trampské osady Údolí hříchu.

             Rakovnický historický sborník 6, 2005, s. 15-45
             Zveřejním co nejdříve.

 

Stavební vývoj trampských osad na Křivoklátsku,
neboli „od deky k ústřednímu topení a zpět“

 

Jan Krško

Příspěvek přednesený na mezinárodní konferenci "Byty. Bydlení. Přebývání. Bytová problematika 19. a 20. století."
konané 5. května 2011 v Mělníku. Vyjde ve sborníku z této konference.

Laskavý čtenář jistě nevznese protest, řeknu-li, že slovo tramping hluboce zakořenilo v mysli českého človíčka. Nejde jen o samotné příznivce tohoto životního stylu či osoby, které nezvyklé tuláky na vlastní oči spatřily. Zásadní roli v šíření „věhlasu“ trampingu sehrála četná hudební, literární a filmová tvorba. Otázkou však zůstává, zda tento fenomén vzala na vědomí odborná veřejnost. Podíváme-li se na výčet prací o historii trampingu, nalezneme v drtivé většině popularizační články a knihy. Z nich pak nejedno dílo donekonečna omílá všeobecně známá fakta. 

Důvod spatřuji hlavně v roztříštěnosti pramenné základny. Tramping vznikl jako alternativa k mládežnickým a turistickým spolkům, a jeho nositelé nesnášeli organizační svázanost. To se projevilo v malé ochotě zanechávat za sebou písemné památky. Ve své podstatě jsme odkázáni na osadní či osobní kroniky, zpěvníky a dobové články v tisku. Nepočítáme-li fotografický materiál, který ale  mnohdy nelze přesně identifikovat. Vzniklou mezeru proto musí vyplnit ústní svědectví. Získávání vzpomínek pamětníků vyžaduje časově, psychicky a někdy i fyzicky náročnou práci v terénu, přičemž výsledek není vždy jistý. Řada očitých svědků výpověď prostě odmítne nebo sdělí něco, co neodpovídá realitě. Taková úskalí zřejmě mnoho historiků odradí. Vždyť existují jiná témata, která se omezují na studium archiválií v příjemném prostředí vyhřáté badatelny.

Komplikace s prameny přináší rovněž otázka stavebního vývoje trampských osad. Za první republiky se jejich budování dělo vesměs na základě ústní dohody s majitelem pozemku. Písemně se celá věc potvrzovala jen za situace, když vlastník byl stát či obec. Ani v tomto případě se až na pár výjimek nezhotovovala projektová  dokumentace. Následné přestavby původní ráz osady často setřely, Kromě fotografické dokumentace se tedy musíme především spolehnout na již zmiňované ústní svědectví.1)

Přes dané obtíže se pokusíme přiblížit proměny trampských osad na Křivoklátsku a ze stanovených závěrů nastínit varianty dalšího bádání v jiných částech republiky. Výběr Křivoklátska jako studijní oblasti ovlivnila skutečnost, že se zde setkávali příznivci svobodného táboření z několika měst. Šlo přitom o lokality, která měla po společenské stránce zcela odlišnou strukturu. Stačí si vybavit maloměstské prostředí Rakovníka v kontrastu s průmyslovým Kladnem a kosmopolitní Prahou. Význam Křivoklátska také spočívá v různorodém pozemkovém vlastnictví. V meziválečných časech si zde trampové stavěli chaty jak na soukromé, tak státní půdě, což se odrazilo na charakteru pramenné základny. Privátní sektor se více otevíral táborníkům, neboť majitelé parcel získávali za pronájem místa finanční obnos nebo výpomoc při polních pracích. Pro rozpočet státních organizací tyto příjmy mnoho neznamenaly. Výstavbu osad tak úředníci povolovali jen s ohledem na zájem veřejnosti. My se pak ptáme, zda všechny vyřčené aspekty ovlivnily podobu přístřešků.2)

V povědomí široké veřejnosti se díky popularizační literatuře zakotvil určitý model vývoje trampských osad. Podle něho příznivci nezávislého toulání nejprve přespávaly pod širým nebem či ve stanu. Bouřlivé lijáky a třeskuté zimy však přinutily nocležníky vybudovat si z chvojí a klacků jednoduchá obydlí. Jak plynul čas, změnily se chatrné stavby v bytelné sruby. Okolní les přeci nabízel spousty dřeva, a tak pro pořádný kmen nebyla nikdy dlouhá cesta. Po válce vystřídala „duch divokého západu“ rodinná rekreace a ze zálesáckých příbytků vznikly komfortní chaty.3)

V principu nejsou tyto představy chybné. Podle svědeckých výpovědí spala zpočátku většina trampů na Křivoklátsku pod širým nebem. Slovo „většina“ má své opodstatnění. Někteří jejich kamarádi takové nocování vynechali a svůj zájem o pobyt v přírodě spojili hned se stavbou chaty. Pokud trampové usínali pod hvězdnatou oblohou nebo ve stanu, odrážely se v odlesku večerního ohně jen jejich svršky, nádobí na vaření a potraviny. Předpokladem pro výběr tábořiště byla existence zdroje pitné vody. Na Křivoklátsku se navíc osada situovala do blízkosti řeky Berounky či větších potoků. Vedle koupání přinášela taková poloha možnost zpestření jídelníčku. Trampové až na pár výjimek chytali ryby na „černo“. Oproti tomu u nich neznáme jediný případ pychu lesní zvěře.4)

Realitě odpovídá také představa, že si trampové během doby začali na tábořištích budovat chaty. Vybavení tehdejšího nocležníka se příliš nehodilo pro spaní v nízkých teplotách. Již na první pohled vidíme rozdíl mezi obyčejnou dekou a dnešním péřovým spacákem. Sporně však vyznívá domněnka o využívání okolního dřeva ke stavbě přístřešků. Povolení stanovat totiž samo o sobě neznamenalo souhlas s kácením stromů a tato skutečnost byla velice přísně střežena.5)  Trampové tak museli koupit trámy na pile, a třeba i z velké vzdálenosti dopravit na své místo. Jak si s tímto problémem poradili, ukazuje záznam z jedné z osadních kronik. Konkrétně zachycuje  výstavbu chaty Valencie v roklině potoka Klucná: Johoho! Bylo to roku onoho, 5. dubna 1931, kdy v čase dopoledním těžce naložený auťas dovážel materiál na chatu a čtyři kluky promoklé, takto budoucí osadníky „Valencie“ s chatou jména téhož. Osud byl nám krajně nepřízniv. Cedilo řácky po celé dopoledne, studený vítr pronikal až do kostí. Každý toužil být na místě a těšil se, až bude mít teplou lžíci v žaludku. Konečně po tříhodinové jízdě jsme dostihli cíle a s chutí usilovnou dali se do stavění. Práce účastnila se celá osada […]. S písní na rtech, s nadšením v duši, práce dosti rychle ubíhala, takže v neděli večer, to bylo 5. dubna, stála chata celá, krom několika krajů celá obitá. […] Hned druhý den jsme v práci pokračovali. Ovšem už s menším tempem, ale makalo se přece. V k večeru byla chata celá postavená, kamna uvnitř. […] Nemenší péči jsme věnovali stavbě kavalců. Byly různé návrhy. Někdo chtěl visuté rohože, jiný pevný kavalec pro jednu osobu, ale pak jsem rezolutně prohlásil, že nejlepší je pro dva, by mohli spát vedle sebe, a také tak zůstalo. Na naše postele, které jsou tři nad sebou, se pohodlně vejde šest kluků. V případě nečekané návštěvy devět. Na zemi jest ovšem spaní pro více jich, ovšem beze všeho komfortu. Spí se na zemi dobře, jenom, že nocležník ráno skuhrá a ohmatává si odřené kyčle, a vše, co je na něm hranatého. Konečně u nás není nikdy skorem plný stav, tak se na zemi spát nemusí.6)

Problémem přepravy se musely zabývat také jiné party trampů. Řešení se nabízelo v možnosti získat prkna v blízkosti Berounky a splavit je po vodě až na osadu. Tímto způsobem se budovala chata bratří Havlíků nedaleko Zbečna, osada Motábrs pod Nezabudicemi či srub Vraní hnízdo u Šlovic.7)  Zdaleka ne vždy se ale řeka jako dopravní prostředek dala použít. Pokud nebylo kde získat auto museli trampové sáhnout po jízdním kolu. Při soutoku Skryjského potoka s Berounkou tábořila skupina rakovnických kluků. Jednoho krásného dne se parta rozhodla postavit si chatu s tím, že využije materiál, se kterým běžně přichází do styku v zaměstnání. Hoši měli na mysli odřezky z bedýnek na mýdlo. Každý víkend přivazovali hromadu prkýnek na bicykl a s nezvyklým nákladem šlapali do křivoklátských vršků. Kousek po kousku tak lepily svoji chatu, přičemž jim v nadšení pomáhali zdejší obyvatelé.8)  Existovala nicméně další varianta jak získat materiál na tábořiště. Prostě se vše odnosilo pěšky. Trampové se často museli plahočit s prkny i několik desítek kilometrů. Z mnoha případů uveďme strasti kladenské party z osady Yukon u Zbečna. Každý víkend naložili kluci dřevo na kárku a vezli ze svého města až na nocležiště. V serpentinách museli často najíždět do protisvahu, aby se jim v prudkém kopci náklad nerozjel a nespadl ze srázu.9)    

Vynaložená námaha jednotlivých trampských part však dříve nebo později přinesla své ovoce. Výsledkem byla skromná stavba nabízející přespání po celý rok. Většina chat Křivoklátska vznikla z hoblovaných prken či z neupravených půlkuláčů. Střechu kryla lepenková folie přerušovaná jen otvorem na komín. Některé přístřešky měly nevelkou terasu, která chránila člověka při otevírání boudy. Průčelí chaty nezřídka zdobil nápis s jejím názvem.  Osadníci jméno buď složili z březových větví nebo prostě výraznou barvou namalovali. Interier srubu se v tom lepším případě sestával z kamínek a dřevěných paland. Návštěvník v přístřešku spatřil vesměs jen sekyru, pilu, nádoby na konzumaci vody a jídla, sirky a deky ke spaní.10)  Mnoho trampských obydlí ale zdaleka neposkytovalo takový „komfort“. Například boudu  Ungelt u potoka Klucná popisuje její tvůrce takto: V místnosti o pouhých 2 na 2,5 metrů nebylo vůbec nic. Žádné palandy. Spalo se na zemi vystlané slámou, protože nebyly peníze.11)

Z úzu křivoklátských trampských chat podstatně vybočuje přístřešek s poetickým názvem Modrý šíp. Nacházel se u břehu Berounky naproti obci Račice. Tvůrci boudy se z časových důvodu rozhodli pro nezvyklé řešení stavby. Namísto trámů a prken zvolili jako základní materiál kameny a hlínu, z nichž uplácali obvodové zdi. Dřevo dostalo své slovo až při zastřešování. Nezvyklá podoba vyvolala pozornost nejen okolních trampů, ale také ctihodných vesničanů.  Zájem se brzy změnil v respekt a chata se všeobecně brala za jeden ze symbolů regionu. V 80. letech se dokonce uvažovalo o památkové ochraně. Nakonec však bouda ustoupila nové zástavbě.12)  

Hovoříme-li o prvorepublikových trampských obydlích nesmíme zapomínat na jejich bezprostřední okolí. Středem každé osady bylo ohniště, kolem něhož se odehrávala většina víkendových událostí. V prvé řade se tam připravovalo jídlo a konaly večerní potlachy. V blízkosti táboráků se jako připomínka Divokého západu mohl nacházet indiánský totem. Na Křivoklátsku však jeho četnost rapidně zvyšuje  až v poválečném období. S velkou pravděpodobností souvisí tento nárůst se změnou životného stylu osadníku, kteří se již neliší od běžných chatařů a rekreantů. Trampský původ svých přístřešků tak přesouvají do folklorní roviny. Vedle ohniště tvořil zázemí osady také plácek na pořádání sportovních klání. Jako v jiných částech republiky i zde se převážně hrál volejbal a fotbal. Blízkost vody otevírala cestu k vodáctví. U  řady chat se tak objevila pevná mola, povětšinou sestavena z kulatiny.13)

Při pohledu na křivoklátské osady musíme prohlásit, že jejich vzhled neovlivnila skutečnost, zda stavitel pocházel z Kladna, Prahy či z Rakovníka. Vzájemné kontakty různých part vedly k předávání zkušeností, a tím i stírání odlišných pohledu na budování přístřešků. Velkou roli zde sehrál četný tisk informující o trampech v jiných koutech naši vlasti. Obdobně nebylo důležité vlastnictví pronajaté půdy. Březové nápisy zdobily chaty, jak na státní, tak soukromé půdě. Koneckonců materiál se musel většinou získat mimo pozemek.

V průběhu 30. let minulého století zaujala výstavba chat širokou veřejnost. Mnoho výletníků si po vzoru trampů chtělo postavit své víkendové přístřešky. V lokalitách Děče a Višňová brzy vyrostly dřevěné domky obyvatel, kteří se sami  za trampy nepovažovali. Na rozdíl od svých tuláckých sousedů však příchozí chtěli již určitý standart bydlení. Mezi novými zájemci o život v přírodě se totiž objevovali zástupci střední a vyšší vrstvy.14)  Začalo se rodit klasické chataření, jak je známe ze současnosti. Musíme proto odmítnout tvrzení, že tento druh rekreace vychází z atmosféry poúnorového režimu. Přesněji řečeno ze snahy vlastnit v kolektivním státě něco svého. Při budování víkendových domků stál v prvé řadě zájem o pobyt v panenské krajině, nikoliv touha mít nějaký soukromý majetek. Vždyť drtivá většina chat Křivoklátska se dosud nalézá na pronajaté parcele.15)  

Vliv mezi příznivci westernové romantiky a ostatními chataři byl oboustranný. Trampové záhy napodobovali životní styl nových příchozích a zlepšovali si komfort svých přístřešků. Tento posun sledujeme již za první republiky. V inventáři boudy Ludvíka Červáška u Kouřimce spatřujeme v roce 1933 takové předměty jako skládací sedačky či porcelánový nábytek. Červášek přitom patřil k průkopníkům trampingu na  Křivoklátsku a dlouhá léta si vystačil jen ze stanem.16) Ve větším měřítku však „modernizace“ osad nastoupila až po druhé světové válce. Celý proces urychlila skutečnost, že si trampové během doby založili rodiny. Bývalé party se rozpadaly, kdy se chatu nechal jen jeden člověk a své kamarády vyplatil. Ostatní si pak zbudovali vlastní boudy. Soužití s manželkou a s dětmi vyžadovalo lepší úroveň bydlení. Zvláště když okolní víkendové domky již vyšší standart zaručovalo.17)  Původní   boudy určené jen k přespání se měnily v pohodlné chaty vybavené elektřinou, televizi, teplou vodou a později i satelitem. Současně se příslušející pozemek oplotil a  vznikla zde okrasná či užitková zahrada. Dávná nocležiště stoupenců Divokého západu se proměnily v běžné chatové kolonie.18)

Vědomí trampského původu však v jisté rovině zůstalo zachováno. Uživatelé chat se stále označují za trampy a pro své okolí úžívají název bývalého tábořiště. K dalším znakům patří konání potlachů nebo sportovních utkání. Na Křivoklátsku se tento jev výrazněji projevuje v chatových osadách Kamarádi údolí Berounky u Račic a v Údolí hříchu při potoku Klucná. V slabší míře vnímáme pokračující tradici na Višňové.19) Otázkou však zůstává, nakolik člověka sledujícího v chatě satelitní vysílání lze považovat za nezávislého tuláka. Stačí si opravdu jednou za rok oblíknout zelené maskáče a na potlachu zazpívat pár písni o nekonečných dálkách? Tramping bychom  měli chápat jako určitý způsob života. Osobně se proto domnívám, že „westernový duch“ v chatových kolonií patří do roviny folklóru.

S tímto úsudkem souvisí charakteristika dalších generací trampů. Noví zájemci o svobodné táboření se totiž museli vyrovnat se základním problémem. Rozšiřování  chat bylo stále více regulováno. Trampům tak zbývalo jen nelegální nocování na divoko. K němu se paradoxně vraceli děti předválečných tuláků, kterým se nesmířili s „příchodem civilizace“ na osady. Táboření v lese sice stát zakazoval, jeho dodržování však nemohl zajistit v takové míře jako bývalí soukromí vlastníci. Na straně trampů stál často lesní personál. Mnohý hajný trpěl nejen přespávání a rozdělávání ohně, ale také  budování úkrytů před nepřízni počasí.

Podoba poválečných přístřešků nesou jistá specifika. Od svých prvorepublikových předchůdkyň jsou volně přístupná. V hlavní míře jde o prosté boudy, kde má příchozí k dispozici připravené dřevo, sekyru, pilu, zápalky a v případně nutnosti skromnou zásobu potravin. K zásadám slušností patří doplnit vždy to, co dotyčný při pobytu spotřeboval. Na osadě neschází ani tzv. cancák, do kterého  návštěvník zapisuje své dojmy z místa. V řadě případech vypadají osady skromněji. Tvoří je pouze ohniště, lavičky a prostý přístřešek proti dešti.20) Situaci na Křivoklátsku ovlivnil vznik chráněné krajinné oblasti. Na rozdíl od lesáků ochranáři většinou kladný vztah k trampům nenašli. Stálá tábořiště se tak stáhla na přísně utajená místa a zjednodušila se jejich podoba. V dohledu turistické značky zůstala osada s názvem Údolí zatracených. Naskýtá se otázka, v jaké podobě se bude nocování v přírodě  vyvíjet po plánovaném vyhlášení národního parku.

Tramping jako české a slovenské specifikům na své odborné zhodnocení teprve čeká. Pokud chceme stanovit jasnější závěry, nesmíme se omezovat na všeobecně známé fráze, ale zaměřit se na studium v jednotlivých regionech. Svůj střípek do mozaiky snad vnese i tento příspěvek. Zkoumání vývoje křivoklátských osad napomáhá  vyvracet některé mýty o trampingu a chataření. Současně přispívá k poznání problematiky bydlení a způsobu života minulého století.

 

 

1) Problematiku dosavadní literatury a pramenů jsem se snažil přiblížit v několika pracích: Jan Krško, Počátky trampské osady Údolí hříchu. Rakovnický historický sborník 6, 2005, s. 18–20; týž, Podíl trampů na kulturním dění Rakovníka za první republiky. Rakovnický historický sborník 7, 2006, s. 139–141; týž, Meziválečný tramping na Rakovnicku. Rakovník 2008, s. 20–32.

2) Stát původně parcely pro stavbu chat nepronajímal. Situace se změnila po odkoupení křivoklátského panství, kdy musel navázat na benevolenci původního majitele. Republika přeci nemohla být přísnější než „zpátečnická šlechta. Jan Krško, Meziválečný..., s. 33-61 a 70-86.

3) Bob Hurikán, Dějiny trampingu. Praha 1940; Jiří Kössl – Marek Waic, Český tramping 1918-1945. Praha 1992, s. 23.

4) Tábořiště na státním majetku můžeme vysledovat z písemných pramenech (SOA Praha, f. Inspekce státních lesů Křivoklát 1929-1945). Zbývající poznáme z ústního svědectví: Rozhovor s Věrou Zíkovou /naroz. 1921/ z 2. února 2011; rozhovory s Janem Lukášem /naroz. 1910/ z 28. prosince 1999 a  z 27.května 2005, rozhovor s Boženou Chmelerovou /naroz. 1918/ z 6. prosince 1999; rozhovory s Václavem Kněžíkem /naroz. 1915/ z 14. února a z 26. dubna 2000; rozhovor s Věrou Cífkovou /naroz. 1920/ z 6. srpna 2008.

5) SOA Praha, f. Inspekce státních lesů Křivoklát 1929-1945, kart. 161-162;  rozhovor s Janou Teimerovou /naroz. 1932/ z 7. května 2008; rozhovor s Janem Lukášem /naroz. 1910/ z  z 18. června 2008; rozhovor s Evou Sobotkovou /naroz. 1930/ ze dne 3. září 2008.

6) Soukromá sbírka Karla Přibíka, Deník osady Valencie.

7) SOkA Rakovník, f. Okresní výbor Svazu protifašistických bojovníků, kart. 19–20; rozhovor s Marii Scheinerovou /naroz. 1944/ z 9. září 2008;  rozhovor s Miroslavem Novákem /naroz. 1919 / z 2. února 2000.

8) Rozhovor s Libuší Opatrnou /naroz. 1922/ z 8. dubna 2008; rozhovor s Marii Mourkovou /naroz. 1920/ z 23. dubna 2008; rozhovor se Zdeňkem Eichingerem /naroz. 1924/ z 19. února 2008.

9) Rozhovor se Zdeňkou Hönigerovou /naroz. 1945/ z 2. září 2008.

10) Charakteristika předválečných osad se stanovila kombinací dobových snímků se vzpomínkami pamětníků (SOkA Rakovník, Sbírka fotografií, neuspořádáno; Soukromá sbírka Jiřího Cédla, sbírka fotografií; Soukromá sbírka Zdeňka Eichingera, sbírka fotografií; Soukromá sbírka Václava Hvězdy, sbírka fotografií; Soukromá sbírka Jana Lukáše, sbírka fotografií; Soukromá sbírka Rudolfa Mourka, sbírka fotografií; Soukromá sbírka Karla Přibíka, Deník vzpomínek Kakela z Valencie; Soukromá sbírka Marie Scheinerové, sbírka fotografií; Soukromá sbírka Václava Tůmy, sbírka fotografií; Soukromá sbírka Karly Zikmundové, sbírka fotografií; srv. rozhovor s Boženou Chmelerovou /naroz. 1918/ z 6. prosince 1999; rozhovory s Václavem Kněžíkem /naroz. 1915/ z 14. února a z 26.dubna 2000; rozhovory s Janem Lukášem /naroz. 1910/ z 28. prosince 1999, z 27. května 2005, z 17. srpna 2006 a z 18. června 2008; rozhovor s Miroslavem Novákem /naroz. 1919 / z 2. února 2000; rozhovor s Marii Mourkovou /naroz. 1920/ z 23. dubna 2008; rozhovor s Karlem Přibíkem /naroz. 1943/ z 28. června 2004; rozhovor z Eliškou Šmídovou /naroz. 1941/ z 30. ledna 2007; rozhovor s Marií Trejbalovou /naroz. 1918/ z 30. května 2000; rozhovor s Jaroslavem Větrovcem /naroz. 1920/ z 16. února 2007; rozhovor s Karlou Zikmundovou /naroz. 1920/ z 21. ledna 2008; rozhovor s Františkem Burešem /naroz. 1922/ z 23. ledna 2008; rozhovor se Zdeňkem Kotíkem /naroz. 1932/ z 16. června 2008; rozhovor s Jiřinou Torovou /naroz. 1923/ z 21. května 2008.

11) Rozhovor s Václavem Kněžíkem /naroz. 1915/ z 14. února 2000.

12) Rozhovor s Jiřím Náprstkem /naroz. 1940/ z 26. srpna 2008; rozhovor s Jiřím Klůsem /naroz. 1932/ z 26. srpna 2008.

13) Rozhovor s Františkem Burešem /naroz. 1922/ z 23. ledna 2008; rozhovor s Boženou Chmelerovou /naroz. 1918/ z 6. prosince 1999; rozhovory s Václavem Kněžíkem /naroz. 1915/ z 14. února a z 26. dubna 2000; rozhovory s Janem Lukášem /naroz. 1910/ z 28. prosince 1999, z 27.května 2005, z 17. srpna 2006 a z 18. června 2008; rozhovor s Miroslavem Novákem /naroz. 1919 / z 2. února 2000; rozhovor s Věrou Cífkovou /naroz. 1920/ z 6. srpna 2008; rozhovor s Jaroslavem Větrovcem /naroz. 1920/ z 16. února 2007; rozhovor s Libuší Opatrnou /naroz. 1922/ z 8. dubna 2008.

14) SOkA Rakovník, f. Obecní úřad Velká Buková, kart. 3. inv. č. 42, Rekreační chaty; SOA Praha, f. Inspekce státních lesů Křivoklát 1929-1945; rozhovor s Libuší Skleničkovou /naroz. 1937/ z 26. května 2008; rozhovor s Jiřinou Hejnalovou /naroz. 1920/ z 4. března 2008; rozhovor s Jiřím Klůsem /naroz. 1932/ z 26. srpna 2008; rozhovor s Oldřichem Kořínkem /naroz. 1930/ z 31. května 2007;  rozhovor s Hanou Kučábovou /naroz. 1934/ z 26. března 2008; rozhovor s Eliškou Nedomlelovou /naroz. 1918/ z 24. září 2008; rozhovor s Vladimírou Odehnalovou /naroz. 1947/ z 29. května 2008; rozhovor s Jiřím Šoustkem /naroz. 1923/ z 11. září 2008; rozhovor s Janou Teimerovou /naroz. 1932/ z 7. května 2008.

15) SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, kart. 1005-1006, inv. č. 2265.

16) Soukromá sbírka Pavla Michalce, sbírka dokumentů Ludvíka Červáška 1925-1940.

17)Rozhovor se Zdeňkem Eichingerem /naroz. 1924/ z 19. února 2008; rozhovor s Karlou Zikmundovou /naroz. 1920/ z 21. ledna 2008; rozhovor s Jaroslavem Větrovcem /naroz. 1920/ z 16. února 2007; rozhovor s Jaroslavou Svatošovou /naroz. 1944/ z 3. července 2008; rozhovor z Eliškou Šmídovou /naroz. 1941/ z 30. ledna 2007; rozhovor s Jaromírem Svobodou /naroz. 1947/ z 31. července 2008; rozhovor s Jiřím Svobodou /naroz. 1945/ z 31. července 2008; rozhovor s Josefem Svobodou /naroz. 1925/ z 18. dubna 2007; rozhovor s Jiřím Šebestou /naroz. 1934/ z 25. ledna 2008; rozhovor s Václavem Tůmou /naroz. 1922/ z 5. listopadu 2008; rozhovory s Jiřím Cédlem /naroz. 1951/ z 30. ledna a z 31. července 2008; rozhovor s Boženou Chmelerovou /naroz. 1918/ z 6. prosince 1999; rozhovory s Janem Lukášem /naroz. 1910/ z 28. prosince 1999, z 27. května 2005, z 17. srpna 2006 a z 18. června 2008; rozhovor s Miroslavem Novákem /naroz. 1919 / z 2. února 2000.

18) SOkA Rakovník, f. ONV Rakovník, kart. 1005-1006, inv. č. 2265.

19) Osada Údolí hříchu. Roztoky 2010; Soukromá sbírka Jiřího Cédla, sbírka fotografií; rozhovor s Václavem Tůmou /naroz. 1922/ z 5. listopadu 2008; rozhovor s Vlastimilem Tůmou /naroz. 1956/ z 21. října 2008;  rozhovor s Jiřím Náprstkem /naroz. 1940/ z 26. srpna 2008; rozhovor s Jaromírem Svobodou /naroz. 1947/ z 31. července 2008; rozhovor s Jiřím Svobodou /naroz. 1945/ z 31. července 2008; rozhovor s Josefem Svobodou /naroz. 1925/ z 18. dubna 2007; rozhovor s Jiřím Šebestou /naroz. 1934/ z 25. ledna 2008; rozhovory s Jiřím Cédlem /naroz. 1951/ z 30. ledna a z 31. července 2008.

20) Základní informace o podobě poválečného trampingu nalezneme: Miroslav Berka, Posázavský pacifik. Praha 1991, s. 132-138; Pavel Déčko Vinklát, Kronika trampingu v Jizerských horách 1934-2004. Liberec 2004.

 

 

TOPlist