JAN KRŠKO - historik

Nevydařený tunel

Bylo nebylo. V jednom království žili byli dva příbuzní. Čestný a poctivý Jan a jeho nezdárný synovec Sulek. Jak to v takové pohádce bývá, zlý a nenechavý Sulek se snažil strýce Honzu připravit o jeho majetek. Jenže tady nejde o báchorku. Příběh se skutečně odehrál. Vždyť zde vystupují historické postavy. Konkrétně Jan Drahoň ze Sadlna a Sulek ze Šlovic. Rozuzlení děje však působí idylicky jako v pohádce. Alespoň na první pohled... V roce 1452 se zemským správcem stal Jiří z Poděbrad a přikročil ke konsolidaci rozvrácené země. V rámci mnoha opatření se uskutečnila revize dosavadní pozemkové držby. Každý, kdo během husitské revoluce získal majetek, musel prokázat jeho legální vlastnictví. Právo jako by znovu nabíralo na vážnosti. Současně došlo k vyplacení Křivoklátska a v dubnu 1454 k jeho navrácení Koruně.179)  Nabytí klíčového panství bylo stejně důležité jako obnova jeho vnitřní správy. Především stanovení jasných pravidel v manském systému. Aleš Holický se samozřejmě o zdejší služebníky opíral a reguloval vztahy mezi nimi. Všechny problémy však s ohledem na nepřehlednou politickou situaci odstranit nemohl. Královští úředníci tedy počali zdůrazňovat právní vědomí a zřídili křivoklátskou manskou knihu.180) Mezi první záležitosti, které tento dokument zachycuje, patří spor Jana Drahoně a Sulka ze Šlovic. Ze stručného zápisu vyplývá, že Sulek často zajížděl na Janův dvůr do Sadlna a blíže neurčenou formou nátlaku se snažil získat zdejší majetek. Celá věc nakonec vyvolala pozdvižení i u ostatních manů. Na 11. srpna 1455 svolali kolektivní sezení a přinutili zde Sulka k poslušnosti. V závěrečném usnesení pak Sulkovi nařídili, že se do Sadlna nemá navracovati
 

179) Bartlová – Čornej, Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437– 1526. Praha 2007, s. 117; Urbánek, České dějiny III. - 2. Věk poděbradský. Praha 1918, s. 801–803; Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého VIII. Rakovnicko..., s. 26–27.

180) E xistence manské knihy umožňovala zápis pozemkového vlastnictví přímo na Křivoklátě. Účastníci řízení tak nemuseli vážit cestu do Prahy. Nikoliv náhodou zdejší služebníci využívali manskou knihu častěji než desky dvorské. K okolnostem vzniku manské knihy: Šimicová, Křivoklátská..., s. 25–26.
 

ani děti jeho, ani budoucí jeho.181) Vše tedy šťastně dopadlo. Jan dosáhl spravedlnosti a Sulek jistě zpytoval svědomí a dal se na lepší cestu. Ono to ale tak jednoduché nebylo. Sulek se nemínil s prohrou smířit a chystal odvetu. Předmětem jeho pomsty se měl stát právě Pavlíkov. Myslíme zdejší manský dvůr s jedním lánem polí. Ten Jan Drahoň užíval již několik desetiletí. Poklidně zde vycházel s vlastníkem rychty, bratrancem Mikulášem a pak s Bartošem. V roce 1459 se však Jan rozhodl pavlíkovské zboží prodat.182) Co stálo za tímto krokem, nevíme. Nejspíš finanční těžkosti. Vyloučena však není ani možnost, že postupoval v závislosti na svém sousedovi. Ve stejné době totiž mění majitele rovněž pavlíkovská rychta. Od Bartoše ji získává Řehoř z Hvozda.183) V každém případě Jan sjednal kupce a začal vyřizovat legalizaci převodu. Přitom však narazil na „drobný detail“. Zjistil, že mu v Pavlíkově už nic nepatří. Vše mezitím prodal jeho synovec Sulek. Přesněji vytuneloval.184)  Jan Drahoň se pochopitelně obrátil na dvorský soud do Prahy. Situace vypadala jednoznačně a dal se očekávat hladký průběh procesu. Byl stanoven exekutor v osobě Jana Duhela z Hracholusk, který měl případně zcizený statek vymáhat. Záhy se však celá pře zkomplikovala. Na první stání 20. prosince 1460 totiž dorazil jen Jan Drahoň. Soudu sice předložil exekutorovu obsílku, v ní ale chyběla právoplatná pečeť. Předsedající tedy odročil líčení a vyzval Jana Duhela, aby se dostavil osobně. Exekutor žádosti vyhověl a na druhém sezení 30. května 1461 se omluvil za svou chybu. Současně potvrdil, že vedle Jana Drahoně obeslal i žalovanou stranu. Ta však na jednání stále chyběla. Obdobně jako při dalších líčeních. Sulek vše ignoroval. Na soudu se objevil až 9. března 1463. Nepřišel nicméně jako kajícník, který si uvědomil zanedbání své povinnosti vůči justici. Vystupoval naopak velice sebevědomě a prohlašoval, že se kauza nemůže otevírat bez souhlasu křivoklátského purkrabího. Drobné konflikty mezi many skutečně řešil správce hradu. Dvorský soud však byla nadřazená instituce. Sulek prostě vsadil na obstrukce a celý proces záměrně protahoval. Připadá vám, že jste to už někdy slyšeli? V dnešní době přece naprosto běžná praxe. Konečný verdikt tedy stále visel v neznámu. Zdálo se, že se Jan spravedlnosti snad ani nedožije. V patové situaci se však objevil klíčový svědek. Neznámo kde se podařilo vypátrat bývalého majitele dvorce Svacha z Počepic a přivést jej 9. března 1465 k soudu. Svachova výpověď
 

181) SOA Praha, f. Velkostatek Křivoklát 1356– 1929, sign. SA G 211/2, inv. č. 688, Manská kniha 1454– 1566, fol. 2 r (12 r). K případům společného rozhodování manů: Šimicová, Křivoklátská..., s. 36.

182) Národní archiv Praha, f. Desky dvorské 1341 – 1876, inv. č. 5 – kvatern 5, s. 35.

183) Tamtéž, inv. č. 61 – kvatern trhový 61, s. 433; inv. č. 5 – kvatern 5, s. 31.

184) Za jakých okolností se Sulkovi podařilo pavlíkovský dvůr prodat, nevíme. Sulkův skutek vyplývá jen z následného soudního řízení.

 
o dávné zástavě Janovi rozhodla. Soud se postavil na Drahoňovu stranu a uznal jeho nároky na pavlíkovské hospodářství.185)  Přesněji řečeno došlo k úřednímu schválení Janova prodeje a k jeho zapsání do desek dvorských. Při „zavkladování“ se samozřejmě ohledňoval aktuální stav, což se promítlo do uvedení jména nového majitele. Ještě v průběhu soudního řízení se totiž podařilo prosadit Janovy nároky alespoň do praxe. S velkou pravděpodobností se do věci znovu vložili okolní manové. Pavlíkovský statek tak převzal člověk, který jej od Jana Drahoně koupil, a začal svůj predikát odvozovat z názvu obce. Nemůže nás proto udivit, že při dodatečném zápisu v deskách dvorských se hovoří o prodeji Ondřeji z Pavlíkova. Stejně jako v následujícím stanovisku purkrabího. Správce hradu dává souhlas s převodem hospodářství, neboť Ondřej již v Pavlíkově své manské povinnosti svědomitě plní.186) Zkrátka a dobře, křivda vůči čestnému Janu Drahoňovi byla napravena. Spravedlnost zvítězila a příběh skončil šťastně. Zazvonil zvonec a pohádky je konec...

Historická skutečnost však není tak idylická. Zlo a dobro má leckdy relativní hranici. Stejně jako „poctivost“ Jana Drahoně. Sulkův podvodný prodej Pavlíkova vycházel z předchozího neúspěchu získat Sadlno. Jenže v tomto případě ani druhá strana nebyla tak úplně čistá. V roce 1456 se o Sadlno přihlásili Jindřich a Jan Borňové ze Slabec. Spor se dostal před manský soud – a ejhle. Borňové předložili ke zboží veškerou dokumentaci a dokázali, že Jan Drahoň užíval vše neoprávněně. 187) Svět opravdu není černobílý a mnoho pohnutek lidské duše zůstává zahaleno tajemstvím. Oblaka nepoznání zahalují rovněž další vývoj Pavlíkova. Víme jen, že rychtu spravoval Řehoř z Hvozda, manský dvorec pak Ondřej z Pavlíkova. S Řehořovým jménem se setkáváme ještě roku 1474, kdy vystupuje jako svědek při prodeji Svinařova. 188) O vnitřním životě vsi v závěru středověku neřekneme nic. Více informací přináší až století následující.
 

185) Národní archiv Praha, f. Desky dvorské 1341 – 1876, inv. č. 19 – druhá kniha půhonná, s. 101.

186) Tamtéž, inv. č. 5 – kvatern 5, s. 35; inv. č. 30 – Zápisník písařův půhonů, s. 245.

187) Tamtéž, inv. č. 40 – Kvatern výpisů z desk zemských, s. 136.

188) Tamtéž, inv. č. 61 – kvatern trhový 61, s. 517

Zpět na stránku PAVLÍKOV v proměnách času.